Beskyde, Beskyde (2)

(Pokračování prvního dílu) Ve středu ráno ještě pořád cedilo. Četl jsem spal… a o půl druhé odpoledne přestalo pršet. Rychle jsem se sbalil a vyrazil alespoň na půldenní výlet. Po zelené směr Babská. Po předchozím dešti rostou houby jako houby po dešti… Hřiby smrkové a suchohřiby. Paráda ! Ale co s tím – na hotelu ?… Tak je akorát vyfotím a jdu dál. Bohužel tato oblast obdržela peníze od Ministerstva pro místí rozvoj, což se projevilo asi pěti různými druhy značení, z nichž ani jedno nedává smysl, ale zato to stálo hodně peněz (nalakované trámy s betonovým základem s popisy pod plexisklem…). To mě vyšachovalo tak, že jsem skončil na neznačené lesní cestě (naštěstí, jinak bych musel jít po silnici – a jak tak po návratu domů koukám do mapy, šel jsem vlastně dobře…). Přesně podle předběžného plánu se ocitám na modré značce a stoupám směrem k osadě Jestřabí. S místním valašským obyvatelem si svorně zanadáváme na počasí a po mé poznámce, že aspoň rostou houby, jsem byl upozorněn, že jsou stejně všechny červavé… Vyšplhal jsem na rozhlednu Miloňová a v tu chvíli začalo mezi mraky konečně vykukovat slunko. Vrátil jsem se zpátky na modrou a za veselého burácení dvou motorkářů v zákazu vjezdu motorových vozidel vycházím u chaty Třeštík a končím výlet na Sůkenické. Večer následovala poslední diskotéka tohoto pobytu, neb DJ měl jiné povinnosti a nemohl s námi zůstat až do konce.

Beskydské výhledy

Beskydské výhledy

Ve čtvrtek bylo konečně hezky. Vyrazili jsme autobusem do Prostřední Bečvy a tady přestoupili na další spoj směr Pustevny. Tedy kromě mě. Když jsem viděl ten dav na zastávce, připadalo mi příjemnější vyběhnout si těch 8 km do kopce pěšky… Vyjdu takhle u sochy Radegasta a koho tam nepotkám – naši skupinu. Jsem tedy stejně rychlý jako autobus… Mám opět separatistické tendence a tak se odděluji a pokračuji z Pusteven (v té vyhořelé chatě jsme kdysi hráli s Opůlpáté Blues…) na Tanečnici a čertovským stoupáním na Čertův mlýn. Dále pak Bukovina – Bařiny -Martiňák (restauraci vynechávám, později se dovídám, že stejně nebyla nic moc). Dál to vypadá jednoduše – po červené na kótu Kladnatá. Červená značka ovšem řídne a pak se mi někde v oblasti Zadní Mečové do cesty postavil mohutný polom, kde byly přeházené desítky smrků jeden přes druhý. Potkal jsem tu nějakého lesního technika s geodetickou mapou, který mi potvrdil, že jdu sice správně, ale že si teda užiju.. Nakonec jsem polom obešel shora, brodíce se hustým borůvčím. Popadané stromy mě provázely až k rozcestníku „Hlavatá“, ale tak silný polom jako ten první už jsem nezaznamenal. A všude houby… Posledních 2,5 km po žluté na Třeštík a do našeho hotelu se mi už vážně nechtělo. Ale co se dá dělat. Celkem jsem si pak naměřil 28,5 km, pěkná túra… A večer ještě hraní na kytaru 🙂

Rostou

Rostou

V pátek bylo naštěstí taky pěkně. Vyrazili jsme přímo od chaty po červené na západ směr Vysoká. Pod Kotlovou jsme se občerstvili u bače frgály, kávou, pivem a limonádou a dále šli až po rozcestník „Soláň – hřeben“. Všude po cestě výhledy, les, houby… Původní plán byl vydat se do údolí na autobus do Horní nebo Prostřední Bečvy, většina ale statečně následovala mého příkladu a vrátila se stejnou cestlou zpět. Pěkná túra, asi 25 km.

Večer pak následovalo symbolické rozloučení v motorestu na Bumbálce – za zvuků kytary a při vůni „tatranského čaje“…

V sobotu odjezd za nezbytného chaosu při odjezdu autobusu z Bumbálky. U čekárny tam nikdy nečekejte, tam autobus nezastavuje ! Do soboty jsem měl podle mých pozorování za to, že parkoviště na slovenské straně slouží k výstupu cestujících a k otočení autobusu a nastupuje se u motorestu na české straně hranice. Naštěstí na moje mávnutí řidič zareagoval a k mému údivu o této praxi svých kolegů ještě neslyšel. Měl jsem prý nastoupit na tom slovenském parkovišti, když už tam stál… Ale alespoň byl slušný a ne nevrlý jako někteří další místní řidiči. Z Frenštátu pod Radhoštěm jsem se pak přes Ostravu dokodrcal do Brna. Ten jízdní řád na internetu už taky není co býval (přesně od té doby co funguje pod hlavičkou iDnes). Mám dojem, že optimální spoj vám úmyslně nenalezne a schválně vás honí po všech čertech, abyste utratili co nejvíce peněz a cestu si řádně užili (=jeli co nejdéle…).

Vybavení pro turistiku 🙂

Moravskoslezské Beskydy lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>

Beskyde, Beskyde (1)

Tak jsem se vrátil z dovolené s mou oblíbenou cestovní kanceláří Primaparta. Týden převážně turistický jsme prožili v chatě Sůkenická nedaleko česko-slovenského hraničního přechodu Bumbálka. Doprava je sem poměrně komplikovaná (pokud nejedete autem) a odhadnout jak se jmenuje zastávka autobusu a jestli autobus zastaví u označníku zastávky (pokud ovšem u čekárny nějaký je) a nebo někde jinde, to je opravdu kumšt a místní zvyklosti musíte nejprve vypozorovat. Po třetí žádosti mi řidič skutečně dveře k výstupu otevřel a já se

Celnica a Třeštík

Celnica a Třeštík

vydal po sjezdovce od chaty „Celnica“ pěšky do kopce s kytarou na zádech a s báglem v ruce (tréning fyzičky neuškodí…). Je polojasno a v dálce se tyčí chata na Lysé hoře… Ubytování standardní, ovšem koule na dveřních zámcích pokojů zvenku jsou poněkud nepraktické, obzvlášť když máte od pokoje jen jeden klíč. Když si odskočíte a spolunocležník například usne, dovnitř se nedostanete… Kuchyně na Sůkenické je ovšem vynikající a vřele doporučuji !

Hned první večer po přivítání a organizačních záležitostech rozjíždí Jarda diskotéku převážně ve stylu 80. let. Já si samozřejmě neodpustím přimíchat do tradičního „šlapání zelí“ sem tam nějakou menší kreaci z contemporary, jazzu nebo baletu… Polku a valčík ovšem přenechám raději jiným.

V neděli se ráno vydáváme na výlet. Je zataženo, snad to vydrží… Od Bumbálky pokračujeme po žluté směr Mezivodí. U rozcestníku Salajka se spustil slejvák. Prokličkovali jsme mezi kapkami do Mezivodí a dále po blátě za stálého deště doklouzali zpět po zelené směr Třeštík a Sůkenická. Začátek týdne se tedy moc nevydařil… 🙁

Večer proběhla druhá diskotéka.

V pondělí ráno jako by si svatý Petr přehodil s někým směnu. Obloha vymetená a svítilo sluníčko. Opět vyrážíme směr Bumbálka, tentokrát ale pokračujeme po hřebenu po červené značce směr Masarykova chata – Kmínek – Bobek. Já se ještě s jedním kolegou trhám a pokračujeme až na konečnou. Vlastně na Konečnou, ono se to tam tak skutečně jmenuje. Jirka se odtud vrací autobusem, já si ovšem užívám hezkého dne a pokračuji po modré do

Konečná

Konečná

údolí Černé. No a pak jdu údolím Černé (Ostravice) po zelené do Bílé… V Bílé matně tuším zbytky zaniklé železnice a fotím domělé bývalé drážní budovy (moje doměnky byly většinou správné, jak jsem si později ověřil). Z Bílé se pak vracíme autobusem zpět. Před večeří si ještě vyběhneme na blízkou rozhlednu Čarták (klíče k zapůjčení na baru chaty Sůkenická).

V úterý ráno… chlejstalo tak, že se to ani nedá popsat. Celý den 🙁 Tak jsem si četl. A spal… Večer pak následovalo moje kytarově zpěvné vystoupení. (Pokračování)

Vyhlídkový let Beskydy 40 minut pro 1 osobu lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>


Vybavení pro turistiku

Z Mohelna do Mohelna

Občas se „utrhnu“ a udělám si sólo výlet. Tuhle trasu jsem plánoval už nejmíň tři roky a usoudil jsem, že právě dozrál čas k její realizaci. O víkendech do Mohelna (kraj Vysočina, okres Třebíč) jedou pouze tři autobusy za den. Takže jsem jel tím ranním (přestup z vlaku v Zastávce u Brna). Na rozdíl od předpovědi „polojasno“ bylo totálně zataženo a trochu poprchávalo. Naštěstí po příjezdu do cíle přestalo. Po zběžné prohlídce městečka jsem se vydal nejkratší cestou k rozhledně Babylon, hadcovou step si nechám až na zpáteční cestu.

Na to že je srpen by mohlo být i tepleji. Poté co jsem zašel do lesa, vítr se trochu utišil. Sem tam vykoukne i sluníčko (polojasno to ale rozhodně není). Občas si zobnu ostružin. Na rozdíl od nejbližšího okolí Brna tady skoro nerostou houby. A přitom je to takový krásný dubově borový les. Cesta utíká rychle, jde se téměř po rovině. Až před rozhlednou je mírné stoupání. Po vyhlídce z rozhledny a jejím vyfotografování pokračuji na sever, ale pár set metrů po přetnutí silnice zatáčím doleva na neznačenou cestu směrem na červenou značku ke Kramolínu. Na téhle cestě jsem objevil krásnou oranžovou houbu, asi nějaký druh choroše.

Do Mohelna jede autobus alespoň třikrát denně, do Kramolína o víkendu nejede nic. Jenom loď. A tou se dostanete například do Hartvíkovic, kam nejezdí taky nic… Pokračuji po silnici na hráz. Pokud nejsem mezi stromy, stále je vidět osm chladících věží jaderné elektrárny Dukovany. Pod hrází Dalešické přehrady je další gigant – skoro půlgigawattová vodní elektrárna.

Za hrází Dalešické přehrady málem minu na červené značce odbočku na lesní silnici podél jižního břehu Mohelenské přehrady. Po asfaltě je to teď docela otrava. Ani ten les tady není moc pohledný. Okolí cesty alespoň trochu rozveselují kvetoucí bramboříky. Za necelou hodinku přicházím na rozcestník se zelenou a mířím lesní cestou směrem ke zřícenině Rabštejn. Na to, že hrad zpustl už ve čtrnáctém století, tak ta jedna zeď co tam zůstala je vlastně zázrak. Na stromech kolem trosek hradu mě zaujaly zbytky zaniklé žluté značky. A podle všeho jednou zrušené, poté přeznačené jinou cestou a pak opět zrušené. Matně si vzpomínám, že v době stavby obou přehrad jsme tu s klubem turistů šli (já jako dítě školou povinné, doba výstavby přehrad tomu odpovídá), nebo spíš packali přes pokácené stromy, které musely ustoupit stavbě přehrady. Možná to bylo právě po téhle žluté.

Z Rabštejna už pokračuje společně se zelenou pěkná lesní cesta, která pak pod dráty vysokého napětí, co vedou z poslední elektrárny v kaskádě, pokračuje mírně krkolomným klesáním a po překonání potoka opět stoupáním k široké lesní cestě. V tom klesání jsem našel okousaného kozáka, tak jsem ho tam nechal. Co s jednou houbou ? Za hrází v.e. Mohelno jsem úspěšně zabloudil, když se mi ztratila červená značka. Tak jsem pokračoval po úzké silnici – cyklostezce – několika serpentinami směrem k papírně – rozcestí.

A tím jsem se ocitl na naučné stezce „Mohelenská hadcová step“. Na to, že je tu přírodní rezervace, se někteří návštěvníci chovali poněkud hlučně… Tak jsem přidal do kroku a podél břehu řeky Jihlavy jsem došel k Mohelskému mlýnu. Po naučné stezce jsem vystoupal k vyhlídce. Tady jsem si připravil foťák, protože v dálce podezřele skotačilo nejméně pět dravců. Pořídil jsem pár záběrů, doma jsem ale zjistil, že to byly jen poštolky. Měl jsem dojem, že by to mohlo být něco „lepšího“, třeba ostříž nebo sokol… Jinak mě na hadcové stepi nic moc nezaujalo, možná tady toho víc kvete na jaře. Škoda že jsem neviděl například dudka chocholatého, který tu údajně žije.

Další dvě hodiny jsem proflákal couráním po naučné stezce a po Mohelně, než jsem se dočkal toho posledního ze všech tří autobusů.

P.S. ta červená značka pod Mohelenskou přehradou je tak málo využívaná, že si několik let nikdo nevšiml hned tří chyb ve vedení značky na mapy.cz. Nahlášeno, bude opraveno 🙂

Aku Conero GTX lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>


Sportovní, turistické a jiné vybavení…

Asi jsem se stal součástí brněnské kulturní historie…

A to moc nepřeháním. V pátek 8.8.2014 proběhl v Brně na Kapucínském náměstí první ročník akce s názvem „Jam Fest Brno„. Vždycky když jsem na plakátech viděl napsáno „jam“, tak to znamenalo akorát to, že v jeden večer hrají dvě a nebo více kapel. Jenže slovo „jam“ nebo „jamovat“ odjakživa znamenalo: „kdo umí a chce, přijde a hraje, třeba z publika“. A přesně takto pojali organizátoři tento večer, za což jim patří veliký dík. Protože to chce i kus odvahy a od muzikantů také hodně sebekázně, aby při exhibici svojí hry nezapomněli i na ostatní…

První půlka večera začala s celkem pochopitelným zpožděním, protože detaily, zejména co se týče technického vybavení na pódiu, se dolaďovaly až na místě dodatečně. Mezitím již preludoval nevidomý pianista (jeho prsty velmi nápadně připomínaly prsty Mariana Vargy…) a přidala se i bubenice (s jejím tátou jsem hrával v Opůlpáté blues). Objevilo se i několik známých z Rockových kurzů, bubeník z uBer (kdysi Mgr. Kelley) a když se podařilo zprovoznit baskytarový aparát, dorazila i kamarádka Jana… K fungující rytmice a k piánu se přidal i flétnista a první improvizace začaly. Nesly se především v duchu latinskoamerických rytmů. K tomu se harmonika moc nehodí a ani by s melodickými postupy v tomto žánru neladila. Za potlesku pro flétnistu přišel další muzikant, tentokrát s elektrifikovaným ukulele, které znělo velmi zajímavě. K rytmice se přidávají dva pouliční hráči na djembe, sedají před pódium a šéf akce jim nastavuje mikrofon blíže k nástrojům. Opět se přidává i flétna a diváci (nemám odhad na počty, snad 150-200 ?) se začínají vlnit v rytmu a dostávají se stejně jako muzikanti do transu. Kapela mění rytmus a muzikálová melodie (asi z Vlasů, kdybych si já tak pamatoval názvy skladeb….) vylákala na pódium i Lucku – zpěvačku, kterou znám z workshopů. Za ovací publika končí první půlka večera a organizátor se ujímá mikrofonu.

Přestavuje se aparatura a přicházejí kytaristé. Rytmus i tónina mi začínají být povědomé. Není to sice blues, ale s harmonikou se to „nebije“. Nastupuji na pódium a při prvním fouknutí mě napadá první melodický riff, který po pauzách několikrát zopakuji a moduluji do vyšší polohy. V pauzách do rytmu přidávám i lehké taneční kreace a myslím že jsme s diváky na jedné vlně… Jsem v transu. Ale také je potřeba dát prostor ostatním. Takže po sóle na piáno a na kytaru přidám ještě „rozlučkový“ riff, s úklonou a za potlesku odcházím z pódia. Přichází i flétnista, který vtipně v té mnou načaté melodické linii pokračuje. Odcházím zpět k Janě. Diváci na mě koukají a uznale pokyvují hlavami (díky). Z dalších zajímavých nástrojů zazněl asi hlasový syntezátor (?) a pak přišla i zpěvačka – učitelka zpěvu. Jak nám prozradila i onen hlavní organizátor je jejím žákem. S Janou jsme to nevydrželi a na „parketě“ který sestával z mohutných kočičích hlav, jsme rozjeli taneční jam. Přidalo se k nám asi sedm dalších děvčat, ta první z nich bezpochyby načichlá swingem a lindy hop. Za závěrečných tónů Skyfall od Adele (to si náhodou pamatuji, protože na tu jsme předloni půl roku nacvičovali taneční vystoupení v Centru Tance) pomalu večer končí a organizátoři nás zvou na afterparty do blízkého rockového klubu Brooklyn. Neskrývali svoje nadšení z vydařené akce a (nejen) já se těším na druhý ročník. Doufám že budu v tou dobou Brně.

Do Brooklynu už se nám moc nechtělo a tak jsme s Janou odjeli na Brněnskou přehradu, že tam hraje nějaký její známý v country kapele…. nóóó a že by se chtěla taky koupat. Dvě zastávky před Přístavištěm se citelně ochladilo 🙂 (je půl jedenácté večer). Z koupání nebude nic. Countrysté hráli pěkně, schopní muzikanti… ale ten repertoár. Opravdu jsem v stoje usínal. Po tom nářezu a emocích co jsme zažili před pár hodinami takové uspávání hadů… slaďoučké, pomaloučké… ee, nic pro mě. No a tak jsme se vydali domů a pochvalovali si, jaký to byl krásný, zážitky nabitý večer.

Lee Oskar 1910 Lee Oskar různá ladění lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>

Jazz dance

jazz dance 1Tedy jazzový tanec se vyvinul z mnoha různých vlivů a směrů. Prapůvod má někdy v přelomu 19. a 20. století v afroamerické komunitě otroků (New Orleans). Jak název napovídá, tancoval se na tehdejší jazzovou hudbu a od třicátých let 20. století se začal prosazovat jako výrazový prostředek v divadlech,

zejména v kabaertu a v muzikálu, především v USA (divadlo Broadway, New York), zatímco v Evropě se v té době vyvíjel moderní tanec. Jazz dance se rozšířil do Evropy až v 50. letech 20. století díky vlivu americké kultury po Druhé světové válce. Hlavním vlivem zde bylo pravděpodobně uvedení muzikálu West Side Story. K původním afroamerickým variacím (jazzový krok, vlny, izolace pohybů částí těla…) se poté připojily i prvky z klasického baletu (piruety, chainé, passé, skoky…), stepu a společné prvky lze nalézt i ve swingu (kick-ball-change, slide…) a převážně vtéto spojené formě známe jazz dance dnes. V současnosti je ovyklé že se jazz tancuje i na ne-jazzovou hudbu jako například pop nebo rock (viz např. film Center Stage –  Tanec s vášní).

jazz2Spojením jazz dance a moderny který se tancuje na pomalou, romantickou hubu vznikl styl „lyrical jazz“ nebo dynamičtější „contemporary jazz“ (představitelka tohoto stylu v ČR je např. Leona „Qaša“ Kvasnicová).

Základy jazz dance položil Jack Cole, významný popularizátor a moderní divadelní a filmový choreograf druhé poloviny 20. století byl zejména Bob Fosse.

V Brně chodím na jazz dance do tanečního studia No Feet (vyučuje se tu i step a street…), dalším studiem, které se jazzu věnuje je Centrum Tance.

Ondřej Havelka – Platinum Collection CD lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>

Houby

Začátkem jara to letos na houby vůbec nevypadalo. Bylo neobvyklé sucho. Zima bez sněhu a jaro bez deště. Ještě v neděli na Vysočině to vypadalo beznadějně. Ale donesla se mi nějaká šuškanda, že v těsném okolí Brna rostou. Tak jsem se ve středu po práci vydal do Ivanovic busem MHD č. 41 a zamířil nejkratší cestou do lesa. Po třičtvrtě hodině jsem s myšlenkou „co s tím budu dělat ?“ vyhlásil „stop stav“. Plná taška převážně hřibů podmásníků. Další už jsem v lese nechal, nebylo je kam dávat. A k tomu čtyři dubáky, pár holubinek a růžovek… Na Facebooku mi sem tam někdo dá jeden nebo dva „lajky“ na moje umělecké nebo sportovní aktivity, ale fotka s těmi houbami je u mých přátel bezkonkurenčně nejoblíbenější. Tak ji sem dám taky, třeba mi to taky přitáhne čtenáře na blog…

houby

houby

Kapesní atlas hub lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>

Prokrastinace

Mám v úmyslu učit se kreslit v Corelu. Ale místo toho prokrastinuju sledováním videí o prokrastinaci na Youtube… Prokrastinuju = nechce se mi. Nevím proč je kolem toho taková věda. Je to něco jako selfie, taky módní slovo. O nebezpečí selfií se tu časem možná taky rozepíšu. Jsou to nebezpeční živočichové. Paraziti přežívající v trávícím traktu. Něco jako škrkavky. Rozepíšu se, pokud ovšem zrovna nebudu prokrastinovat…

Konec prokrastinace – Petr Ludwig lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>

Bystřice nad Pernštejnem – Nedvědice

 Od umění a počítačů je třeba si zase odskočit do přírody. Dnešní výlet s Klubem turistů začal celkem tradičně odjezdem spěšného vlaku „Pernštejn“ z nádraží v Brně – Králově Poli. A stejně tradičně tím vlakem jelo i dost cyklistů. Předpověď počasí ovšem strašila na odpoledne bouřkami a přívalovými dešti… Proběhli jsme Bystřicí a po modré značce pokračovali směrem

Cestou z Aueršperka na Zubštejn

Cestou z Aueršperka na Zubštejn

na zříceninu Aueršperk. Už jsem tudy kdysi šel. V hlavě mi zůstala jakási vzpomínka na cestu, která křížila les jak pouťová horská dráha. Nahoru, dolů, nahoru, dolů…. ale už jsem zapomněl, kde to bylo. Byla to tahle. No, aspoň jsme udělali něco pro kondici. Obloha se už zatahovala a na obzoru se kupily zlověstné mraky. Zajímavé je, že když nás chodí kolem dvaceti, pokaždé někdo slaví narozeniny, dnes dokonce troje najednou. Při tom počtu turistů mi to nějak nevychází. Někteří je musí slavit i pětkrát do roka, jinak to není možné 😀 Společenská událost se odehrála na Aueršperku. Ze zříceniny toho moc nezbylo, ale jedna malá zeď se siluetou hradní studny nebo snad věže ještě připomíná zašlou slávu hradu. V rámci oslav jsem nepohrdl tyčinkami a výbornými domácími buchtami. Ovšem když dlouho na výletě stojím na jednom místě, moc mě to nebaví… Takže jsem se za prvního zahřmění rozloučil a pokračoval v cestě sám (stejně zústavší podezřívám, že si cestu zkrátili a vrátili se autobusem z Víru). Takže moje další zastávka byla na zřícenině Zubštejn. To je jiné kafe, z té zbylo daleko víc než z Aueršperka a je to skutečná dominanta místní krajiny. Jsem sice povahy dobrodružné, ale zase ne tolik, abych pozoroval údery blesků z cimbuří, tak jako skupinka děvčat, která šla přede mnou. Takže jsem rychle udělal pár záběrů a vydal se zpět do Pivonic. Zatím spadlo jen pár kapek, ale pořád hřmí… Za Pivonicemi mě to chytlo. Vytahuju pláštěnku a jsem smířen s celodenním lijákem. Za deset minut přestalo pršet. Ale byl jsem mokrý i tak.

Zubštejn

Zubštejn

Bylo hrozné dusno a potil jsem se. Zbytek cesty byl hodně rozmanitý. Polní cesta, silnice, lesní cesta, džungle s maliním a kopřivami… Slečna na autobusové zastávce (obsluha bufetu) mě zve na Kofolu. Odmítám se slovy, že spěchám na vlak a ani jsem moc nekecal. I když jsem nevěděl, jestli to z Nedvědic jezdí v sudou nebo lichou. V Ujčově ještě malá přeháněčka, ale to bylo všechno. Joo a co houby ? Minulý týden pršelo, bylo teplo, tak by po dešti měly růst houby jako houby po dešti, ne ? Prdlajs… pár „lysohlávek“ a několik okousaných holubinek. Takže na nádraží přicházím akorát pět minut před odjezdem a vydávám se směr Brno.

Husky Malin černá 25l lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>