Tenerife (2.díl)

(První díl) Barranco de Masca ústí na pláži „Playa de Masca“. Playa (=pláž) je poněkud nadnesené označení – tísní se mazi skalami, má jen pár desítek metrů na šířku a místo plážového písku tu najdete kameny, mezi kterými se prohánějí krabi. Cesty z tohoto místa jsou dvě – stejnou cestou zpět do Mascy, nebo si stopnout člun a nechat se dovézt do nedalekého Los Gigantes.

Barranco de Masca

Barranco de Masca

Kvůli skaliskům se tam totiž jinak než po moři nedostanete. V zálivu je poměrně čilý námořní ruch. Skutečně jsme na pláži potkali člověka, který se sám nabízel, že nás odveze. Zpáteční cesta pěšky v pozvolna zapadajícím slunci ale také stojí za to. Skály se těď barví jakoby do červena a na jejich vrcholcích se rýsuje něco jako cukrová poleva… jak přízračné.
V jižní části ostrova se nachází zajímavá stolová hora „Roqe del conde“. I na její náhorní plošinu vede turistická cesta. Začíná v západní části městečka Arona a pokračuje dále na západ až na vrcholek. Po přetnutí dvou menších „barrancos“ nás provázejí všudypřítomné betonové kanálky a staré akvadukty. Pokračujeme stoupáním po úbočí hory. Cestu lemují aloe, opuncie a obří kaktusy. Na náhorní planině ve výšce 1001 m se nacházejí i zde patrné zbytky po políčkách Guančů. Směrem do vnitrozemí se otevírá panorama s majestátní Pico del Teide uprostřed. Na jejím vrcholku je i v květnu čepička sněhu. Při pohledu na jih uvidíme letoviska Los Cristianos a Playa las Americas a dále už jen nekonečný Atlantik.
Nad hlavami se nám prohání sedm paraglajdistů. Kromě horka a sucha je zde také docela silný vítr.

Las Caňadas

Las Caňadas

Přibližně od 1800 metrů nadmořské výšky až po vrcholek Teide je na ostrově vyhlášen národní park Las Kaňadas. U městečka Vilaflor se ještě zastavíme na parkovišti s obří borovicí a pak už stoupáme serpentinami. Oproti nižším polohám, kde se vyskytují příležitostně palmy, se zde rozkládá les kanárských borovic. Velikostí jsou podobné našim. Ovšem jejich jehličí a šišky jsou několikrát větší. Čeho si nelze nevšimnout je podivný pach síry ze spoečné vyvřeliny, po chvíli se na něj však dá celkem zvyknout. Pod stromy je však jen sopečná vyvřelina. Mech, trávu nebo něco podobného byste tu hledali marně. Jak nabíráme nadmořskou výšku, les řídne a za chvíli jej vystřídá jakási náhorní step porostlá vřesy, které se vlní v silném větru. Některé útvary tu připomínají haldy vyvážky uhelných dolů, jinde to zase vypadá jako by roztržitý obr vylil obří vědro s asfaltem a ten tady ztuhl. Nelze minout panorama, které je snad na všech titulních stranách průvodců – jakýsi sklaní prst a Pico del Teide v pozadí. U každého podobného místa se nachází parkoviště a dopravní značka „zde fotografujte“ 😉

Atrakce na které jsem se nedostal, ale vy můžete: papouščí Loro park,  Playa de las Americas – show s delfíny a Icod de los Vinos – muzeum živých motýlů.

Pokud jsem vás naladil k cestování, budu rád. A nezapomeňte, že Kanárské ostrovy se zovou též „Ostrovy věčného jara“ – v zimě je tam 21°C a v létě 27°C (obojí plus 😉 ), takže když vám tady bude v zimě zima, víte kam zdrhnout 😀

zimni-vybaveni-450px.gif

Tenerife

Tohle moje povídání pochází z roku 2005, ale snad se tam toho od té doby moc nezměnilo. Na Kanárské ostrovy jsem se tenkrát dostal vlastně náhodou, na pozvání…

Tenerife – největší z Kanárských ostrovů. Kanárské ostrovy se nacházejí v Atlantském oceánu nějakých 100-300 km západně od pobřeží Afriky přibližně na úrovni hranice mezi Marokem a Západní Saharou. Rozloha Tenerife je něco málo přes 2000 km čtverečních. Počet obyvatel je asi 700.000. Dominantou ostrova je nejvyšší hora Španělského království – sopka Pico Del Teide,

Pico del Teide

Pico del Teide

která při malých rozměrech ostrova dosahuje úctyhodných 3718 metrů nadmořské výšky.  Primát prý tato hora drží ve „vrhání stínu“. Při východu slunce má vrhat nejdelší viditelný stín na světě – 50 km dlouhý, který dopadá až na sousední ostrov La Gomera. Správním střediskem je město Santa Cruz de Tenerife. Konají se zde v únoru karnevaly, údajně druhé největší hned po Rio De Janeiru. Geograficky sice patří k Africe, ale ostrovy jsou součástí Španělska. Úřední řečí je španělština a platidlem Euro – jsou tedy součástí Evropské Unie a lze sem cestovat i na občanský průkaz. Anglicky se zde také domluvíte, většina turistů je totiž z Velké Británie. Hlavním zdrojem příjmů je samozřejmě turistický ruch. Dále se zde pěstují banány, citrusy a vinná réva. V našich končinách koluje o Kanárských ostrovech jedno veliké nedorozumění. Je to jejich název. Na ostrovech najdete kanáry možná v klecích v domovech některých obyvatel. Ve volné přírodě zde žijí vrabci, holubi, čejky a pár dravců. Jde o omyl, který vznikl z podobně znějícího českého „kanár“ a latinského „canis“ resp. řeckého „canaris“ – pes ! Správně by se tedy mělo říkat „Psí ostrovy“. Název vznikl podle polodivokých psů původních

Guimar

Guimar

praobyvatel Guančů. Se psy se zde stále můžete setkat (kanárský podenco), kteří se stále používají k lovu divokých králíků. Guančové byli vyhubeni Španěly v 16. století. Kromě psů po nich na ostrově zbyly terasy poskládané z kamení, na kterých v úrodném sopečném tufu pěstovali plodiny nezbytné k přežití. Historií tohoto záhadného národa se zabýval i známý cestovatel Thor Heyerdahl, který na sklonku života na ostrově žil. U městečka Guimar ve východní části objevil pyramidy a na jejich místě zřídil i muzeum. Místní obyvatelé měli v úmyslu tyto pyramidy zničit, protože se domnívali že jde o na ostrovech běžné terasy po Guančích. Heyerdahl však odhalil jiný způsob stavby, který odpovídá spíš pyramidám středoamerických indiánů ! A tak k záhadě původu Guančů v těchto zeměpisných šířkách zcela neobvykle bělochů, přibyla i záhada původu pyramid, které jsou ještě starší než Guančové…

Možná čekáte, že budu básnit o plážích a o koupání v moři. K těmto aktivitám mi připadá ostrov Tenerife celkem nezajímavý. Pláží je tu málo a jsou, až na jednu výjimku na severovýchodě, pokryty šedým sopečným pískem. Většinu pobřeží tvoří strmá skaliska. Na své si mohou přijít surfaři a potápěči. Koupat se můžete třeba ve venkovním hotelovém bazénu… Mnohem zajímavější je Tenerife třeba pro turisty a botaniky. Povrch ostrova je pro našince nezvyklý. Většinu pokrývá sopečná vyvřelina, takže jsem si připadal jako na nějakém obřím staveništi. Z rostlin je nejhojnější opuncie s červenými, žlutými nebo oranžovými květy, netřesky, vřesy a jiné sukulenty. Vzácností není ani obří aloe vera. Ostorv oplývá endemity – rostlinami, které se nenacházejí nikde jinde na světě. Z nich je jakýmsi symbolem Tenerife majestátní svícen

Hadinec teidský

Hadinec teidský

Tajinaste rojo (Hadinec teidský) na jaře obsypaný tisíci drobných červených květů. Dorůstá až dvoumetrové výšky.

Z živočichů jsou tu k vidění hlavně všudypřítomné ještěrky. Na ostorvech nežije nic jedovatého a kromě ptáků ani žádní dravci. Za návštěvu stojí „barrancos“ – kaňony, které vytvořila láva v dobách bouřlivé sopečné činnosti. První z nich – Barranco del Infierno, tedy „Pekelný kaňon“, najdete v jižní části ostrova nedaleko městečka Adeje. U brány si zakoupíte vstupenku za 3 Eura a čekáte až na vás přijde řada… Je zde omezený vstup a kaňon hlídají průvodci. Vyšlapaný chodníček vás povede údolím obklopeným strmými skalami a porostlým na místní poměry docela bujnou vegetací. Cestu lemují i kanály a akvadukty vybudované snad ještě původními Guanči. V kaňonu je totiž tekoucí voda, což je v těchto zeměpisných šířkách velká vzácnost. Až se dostanete k vodě a projdete bambusovým křovím, ocitnete se u jezírka, do kterého se z padesátimetrové výšky spouští vodopád. O pár desítek metrů dále se podobná scenerie ještě jednou opakuje.

Barranco del Infierno

Barranco del Infierno

Zpátky se musíte vrátit stejnou cestou. Druhý kaňon je v západní části, jeho začátek najdete v horské vesnici Masca, která dala kaňonu název. Barranco de Masca je na celodenní túru, cesta není tak vyšlapaná jako v Barranco del Infierno, občas se ztrácí na skalách. Vstupné se zde neplatí. I když je zde oficiální turistická cesta, značky tak, jak je známe my, tu nehledejte. Občas uvidíte barvou namalovanou bílou tečku na skále nebo kamenného „mužíka“. Skály vás ale stejně celkem neomylně povedou. Obří palmy, bizarní skalní útvary, bambus… skály jsou tak vysoké, že je těžko odhadnout, jestli jsou vysoké 100 metrů nebo kilometr. A podobně jako v prvním kaňonu i zde je tekoucí voda a s ní související stavby. Ve chvíli kdy si myslíte, že jste někde hluboko ve vnitrozemí se najednou otevře nečekaný pohled na širé moře… (Druhý díl)

Podle tohoto průvodce jsem se na ostrově bezpečně orientoval:

Beskyde, Beskyde (2)

(Pokračování prvního dílu) Ve středu ráno ještě pořád cedilo. Četl jsem spal… a o půl druhé odpoledne přestalo pršet. Rychle jsem se sbalil a vyrazil alespoň na půldenní výlet. Po zelené směr Babská. Po předchozím dešti rostou houby jako houby po dešti… Hřiby smrkové a suchohřiby. Paráda ! Ale co s tím – na hotelu ?… Tak je akorát vyfotím a jdu dál. Bohužel tato oblast obdržela peníze od Ministerstva pro místí rozvoj, což se projevilo asi pěti různými druhy značení, z nichž ani jedno nedává smysl, ale zato to stálo hodně peněz (nalakované trámy s betonovým základem s popisy pod plexisklem…). To mě vyšachovalo tak, že jsem skončil na neznačené lesní cestě (naštěstí, jinak bych musel jít po silnici – a jak tak po návratu domů koukám do mapy, šel jsem vlastně dobře…). Přesně podle předběžného plánu se ocitám na modré značce a stoupám směrem k osadě Jestřabí. S místním valašským obyvatelem si svorně zanadáváme na počasí a po mé poznámce, že aspoň rostou houby, jsem byl upozorněn, že jsou stejně všechny červavé… Vyšplhal jsem na rozhlednu Miloňová a v tu chvíli začalo mezi mraky konečně vykukovat slunko. Vrátil jsem se zpátky na modrou a za veselého burácení dvou motorkářů v zákazu vjezdu motorových vozidel vycházím u chaty Třeštík a končím výlet na Sůkenické. Večer následovala poslední diskotéka tohoto pobytu, neb DJ měl jiné povinnosti a nemohl s námi zůstat až do konce.

Beskydské výhledy

Beskydské výhledy

Ve čtvrtek bylo konečně hezky. Vyrazili jsme autobusem do Prostřední Bečvy a tady přestoupili na další spoj směr Pustevny. Tedy kromě mě. Když jsem viděl ten dav na zastávce, připadalo mi příjemnější vyběhnout si těch 8 km do kopce pěšky… Vyjdu takhle u sochy Radegasta a koho tam nepotkám – naši skupinu. Jsem tedy stejně rychlý jako autobus… Mám opět separatistické tendence a tak se odděluji a pokračuji z Pusteven (v té vyhořelé chatě jsme kdysi hráli s Opůlpáté Blues…) na Tanečnici a čertovským stoupáním na Čertův mlýn. Dále pak Bukovina – Bařiny -Martiňák (restauraci vynechávám, později se dovídám, že stejně nebyla nic moc). Dál to vypadá jednoduše – po červené na kótu Kladnatá. Červená značka ovšem řídne a pak se mi někde v oblasti Zadní Mečové do cesty postavil mohutný polom, kde byly přeházené desítky smrků jeden přes druhý. Potkal jsem tu nějakého lesního technika s geodetickou mapou, který mi potvrdil, že jdu sice správně, ale že si teda užiju.. Nakonec jsem polom obešel shora, brodíce se hustým borůvčím. Popadané stromy mě provázely až k rozcestníku „Hlavatá“, ale tak silný polom jako ten první už jsem nezaznamenal. A všude houby… Posledních 2,5 km po žluté na Třeštík a do našeho hotelu se mi už vážně nechtělo. Ale co se dá dělat. Celkem jsem si pak naměřil 28,5 km, pěkná túra… A večer ještě hraní na kytaru 🙂

Rostou

Rostou

V pátek bylo naštěstí taky pěkně. Vyrazili jsme přímo od chaty po červené na západ směr Vysoká. Pod Kotlovou jsme se občerstvili u bače frgály, kávou, pivem a limonádou a dále šli až po rozcestník „Soláň – hřeben“. Všude po cestě výhledy, les, houby… Původní plán byl vydat se do údolí na autobus do Horní nebo Prostřední Bečvy, většina ale statečně následovala mého příkladu a vrátila se stejnou cestlou zpět. Pěkná túra, asi 25 km.

Večer pak následovalo symbolické rozloučení v motorestu na Bumbálce – za zvuků kytary a při vůni „tatranského čaje“…

V sobotu odjezd za nezbytného chaosu při odjezdu autobusu z Bumbálky. U čekárny tam nikdy nečekejte, tam autobus nezastavuje ! Do soboty jsem měl podle mých pozorování za to, že parkoviště na slovenské straně slouží k výstupu cestujících a k otočení autobusu a nastupuje se u motorestu na české straně hranice. Naštěstí na moje mávnutí řidič zareagoval a k mému údivu o této praxi svých kolegů ještě neslyšel. Měl jsem prý nastoupit na tom slovenském parkovišti, když už tam stál… Ale alespoň byl slušný a ne nevrlý jako někteří další místní řidiči. Z Frenštátu pod Radhoštěm jsem se pak přes Ostravu dokodrcal do Brna. Ten jízdní řád na internetu už taky není co býval (přesně od té doby co funguje pod hlavičkou iDnes). Mám dojem, že optimální spoj vám úmyslně nenalezne a schválně vás honí po všech čertech, abyste utratili co nejvíce peněz a cestu si řádně užili (=jeli co nejdéle…).

Vybavení pro turistiku 🙂

Moravskoslezské Beskydy lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>

Beskyde, Beskyde (1)

Tak jsem se vrátil z dovolené s mou oblíbenou cestovní kanceláří Primaparta. Týden převážně turistický jsme prožili v chatě Sůkenická nedaleko česko-slovenského hraničního přechodu Bumbálka. Doprava je sem poměrně komplikovaná (pokud nejedete autem) a odhadnout jak se jmenuje zastávka autobusu a jestli autobus zastaví u označníku zastávky (pokud ovšem u čekárny nějaký je) a nebo někde jinde, to je opravdu kumšt a místní zvyklosti musíte nejprve vypozorovat. Po třetí žádosti mi řidič skutečně dveře k výstupu otevřel a já se

Celnica a Třeštík

Celnica a Třeštík

vydal po sjezdovce od chaty „Celnica“ pěšky do kopce s kytarou na zádech a s báglem v ruce (tréning fyzičky neuškodí…). Je polojasno a v dálce se tyčí chata na Lysé hoře… Ubytování standardní, ovšem koule na dveřních zámcích pokojů zvenku jsou poněkud nepraktické, obzvlášť když máte od pokoje jen jeden klíč. Když si odskočíte a spolunocležník například usne, dovnitř se nedostanete… Kuchyně na Sůkenické je ovšem vynikající a vřele doporučuji !

Hned první večer po přivítání a organizačních záležitostech rozjíždí Jarda diskotéku převážně ve stylu 80. let. Já si samozřejmě neodpustím přimíchat do tradičního „šlapání zelí“ sem tam nějakou menší kreaci z contemporary, jazzu nebo baletu… Polku a valčík ovšem přenechám raději jiným.

V neděli se ráno vydáváme na výlet. Je zataženo, snad to vydrží… Od Bumbálky pokračujeme po žluté směr Mezivodí. U rozcestníku Salajka se spustil slejvák. Prokličkovali jsme mezi kapkami do Mezivodí a dále po blátě za stálého deště doklouzali zpět po zelené směr Třeštík a Sůkenická. Začátek týdne se tedy moc nevydařil… 🙁

Večer proběhla druhá diskotéka.

V pondělí ráno jako by si svatý Petr přehodil s někým směnu. Obloha vymetená a svítilo sluníčko. Opět vyrážíme směr Bumbálka, tentokrát ale pokračujeme po hřebenu po červené značce směr Masarykova chata – Kmínek – Bobek. Já se ještě s jedním kolegou trhám a pokračujeme až na konečnou. Vlastně na Konečnou, ono se to tam tak skutečně jmenuje. Jirka se odtud vrací autobusem, já si ovšem užívám hezkého dne a pokračuji po modré do

Konečná

Konečná

údolí Černé. No a pak jdu údolím Černé (Ostravice) po zelené do Bílé… V Bílé matně tuším zbytky zaniklé železnice a fotím domělé bývalé drážní budovy (moje doměnky byly většinou správné, jak jsem si později ověřil). Z Bílé se pak vracíme autobusem zpět. Před večeří si ještě vyběhneme na blízkou rozhlednu Čarták (klíče k zapůjčení na baru chaty Sůkenická).

V úterý ráno… chlejstalo tak, že se to ani nedá popsat. Celý den 🙁 Tak jsem si četl. A spal… Večer pak následovalo moje kytarově zpěvné vystoupení. (Pokračování)

Vyhlídkový let Beskydy 40 minut pro 1 osobu lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>


Vybavení pro turistiku

Z Mohelna do Mohelna

Občas se „utrhnu“ a udělám si sólo výlet. Tuhle trasu jsem plánoval už nejmíň tři roky a usoudil jsem, že právě dozrál čas k její realizaci. O víkendech do Mohelna (kraj Vysočina, okres Třebíč) jedou pouze tři autobusy za den. Takže jsem jel tím ranním (přestup z vlaku v Zastávce u Brna). Na rozdíl od předpovědi „polojasno“ bylo totálně zataženo a trochu poprchávalo. Naštěstí po příjezdu do cíle přestalo. Po zběžné prohlídce městečka jsem se vydal nejkratší cestou k rozhledně Babylon, hadcovou step si nechám až na zpáteční cestu.

Na to že je srpen by mohlo být i tepleji. Poté co jsem zašel do lesa, vítr se trochu utišil. Sem tam vykoukne i sluníčko (polojasno to ale rozhodně není). Občas si zobnu ostružin. Na rozdíl od nejbližšího okolí Brna tady skoro nerostou houby. A přitom je to takový krásný dubově borový les. Cesta utíká rychle, jde se téměř po rovině. Až před rozhlednou je mírné stoupání. Po vyhlídce z rozhledny a jejím vyfotografování pokračuji na sever, ale pár set metrů po přetnutí silnice zatáčím doleva na neznačenou cestu směrem na červenou značku ke Kramolínu. Na téhle cestě jsem objevil krásnou oranžovou houbu, asi nějaký druh choroše.

Do Mohelna jede autobus alespoň třikrát denně, do Kramolína o víkendu nejede nic. Jenom loď. A tou se dostanete například do Hartvíkovic, kam nejezdí taky nic… Pokračuji po silnici na hráz. Pokud nejsem mezi stromy, stále je vidět osm chladících věží jaderné elektrárny Dukovany. Pod hrází Dalešické přehrady je další gigant – skoro půlgigawattová vodní elektrárna.

Za hrází Dalešické přehrady málem minu na červené značce odbočku na lesní silnici podél jižního břehu Mohelenské přehrady. Po asfaltě je to teď docela otrava. Ani ten les tady není moc pohledný. Okolí cesty alespoň trochu rozveselují kvetoucí bramboříky. Za necelou hodinku přicházím na rozcestník se zelenou a mířím lesní cestou směrem ke zřícenině Rabštejn. Na to, že hrad zpustl už ve čtrnáctém století, tak ta jedna zeď co tam zůstala je vlastně zázrak. Na stromech kolem trosek hradu mě zaujaly zbytky zaniklé žluté značky. A podle všeho jednou zrušené, poté přeznačené jinou cestou a pak opět zrušené. Matně si vzpomínám, že v době stavby obou přehrad jsme tu s klubem turistů šli (já jako dítě školou povinné, doba výstavby přehrad tomu odpovídá), nebo spíš packali přes pokácené stromy, které musely ustoupit stavbě přehrady. Možná to bylo právě po téhle žluté.

Z Rabštejna už pokračuje společně se zelenou pěkná lesní cesta, která pak pod dráty vysokého napětí, co vedou z poslední elektrárny v kaskádě, pokračuje mírně krkolomným klesáním a po překonání potoka opět stoupáním k široké lesní cestě. V tom klesání jsem našel okousaného kozáka, tak jsem ho tam nechal. Co s jednou houbou ? Za hrází v.e. Mohelno jsem úspěšně zabloudil, když se mi ztratila červená značka. Tak jsem pokračoval po úzké silnici – cyklostezce – několika serpentinami směrem k papírně – rozcestí.

A tím jsem se ocitl na naučné stezce „Mohelenská hadcová step“. Na to, že je tu přírodní rezervace, se někteří návštěvníci chovali poněkud hlučně… Tak jsem přidal do kroku a podél břehu řeky Jihlavy jsem došel k Mohelskému mlýnu. Po naučné stezce jsem vystoupal k vyhlídce. Tady jsem si připravil foťák, protože v dálce podezřele skotačilo nejméně pět dravců. Pořídil jsem pár záběrů, doma jsem ale zjistil, že to byly jen poštolky. Měl jsem dojem, že by to mohlo být něco „lepšího“, třeba ostříž nebo sokol… Jinak mě na hadcové stepi nic moc nezaujalo, možná tady toho víc kvete na jaře. Škoda že jsem neviděl například dudka chocholatého, který tu údajně žije.

Další dvě hodiny jsem proflákal couráním po naučné stezce a po Mohelně, než jsem se dočkal toho posledního ze všech tří autobusů.

P.S. ta červená značka pod Mohelenskou přehradou je tak málo využívaná, že si několik let nikdo nevšiml hned tří chyb ve vedení značky na mapy.cz. Nahlášeno, bude opraveno 🙂

Aku Conero GTX lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>


Sportovní, turistické a jiné vybavení…

Houby

Začátkem jara to letos na houby vůbec nevypadalo. Bylo neobvyklé sucho. Zima bez sněhu a jaro bez deště. Ještě v neděli na Vysočině to vypadalo beznadějně. Ale donesla se mi nějaká šuškanda, že v těsném okolí Brna rostou. Tak jsem se ve středu po práci vydal do Ivanovic busem MHD č. 41 a zamířil nejkratší cestou do lesa. Po třičtvrtě hodině jsem s myšlenkou „co s tím budu dělat ?“ vyhlásil „stop stav“. Plná taška převážně hřibů podmásníků. Další už jsem v lese nechal, nebylo je kam dávat. A k tomu čtyři dubáky, pár holubinek a růžovek… Na Facebooku mi sem tam někdo dá jeden nebo dva „lajky“ na moje umělecké nebo sportovní aktivity, ale fotka s těmi houbami je u mých přátel bezkonkurenčně nejoblíbenější. Tak ji sem dám taky, třeba mi to taky přitáhne čtenáře na blog…

houby

houby

Kapesní atlas hub lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>

Bystřice nad Pernštejnem – Nedvědice

 Od umění a počítačů je třeba si zase odskočit do přírody. Dnešní výlet s Klubem turistů začal celkem tradičně odjezdem spěšného vlaku „Pernštejn“ z nádraží v Brně – Králově Poli. A stejně tradičně tím vlakem jelo i dost cyklistů. Předpověď počasí ovšem strašila na odpoledne bouřkami a přívalovými dešti… Proběhli jsme Bystřicí a po modré značce pokračovali směrem

Cestou z Aueršperka na Zubštejn

Cestou z Aueršperka na Zubštejn

na zříceninu Aueršperk. Už jsem tudy kdysi šel. V hlavě mi zůstala jakási vzpomínka na cestu, která křížila les jak pouťová horská dráha. Nahoru, dolů, nahoru, dolů…. ale už jsem zapomněl, kde to bylo. Byla to tahle. No, aspoň jsme udělali něco pro kondici. Obloha se už zatahovala a na obzoru se kupily zlověstné mraky. Zajímavé je, že když nás chodí kolem dvaceti, pokaždé někdo slaví narozeniny, dnes dokonce troje najednou. Při tom počtu turistů mi to nějak nevychází. Někteří je musí slavit i pětkrát do roka, jinak to není možné 😀 Společenská událost se odehrála na Aueršperku. Ze zříceniny toho moc nezbylo, ale jedna malá zeď se siluetou hradní studny nebo snad věže ještě připomíná zašlou slávu hradu. V rámci oslav jsem nepohrdl tyčinkami a výbornými domácími buchtami. Ovšem když dlouho na výletě stojím na jednom místě, moc mě to nebaví… Takže jsem se za prvního zahřmění rozloučil a pokračoval v cestě sám (stejně zústavší podezřívám, že si cestu zkrátili a vrátili se autobusem z Víru). Takže moje další zastávka byla na zřícenině Zubštejn. To je jiné kafe, z té zbylo daleko víc než z Aueršperka a je to skutečná dominanta místní krajiny. Jsem sice povahy dobrodružné, ale zase ne tolik, abych pozoroval údery blesků z cimbuří, tak jako skupinka děvčat, která šla přede mnou. Takže jsem rychle udělal pár záběrů a vydal se zpět do Pivonic. Zatím spadlo jen pár kapek, ale pořád hřmí… Za Pivonicemi mě to chytlo. Vytahuju pláštěnku a jsem smířen s celodenním lijákem. Za deset minut přestalo pršet. Ale byl jsem mokrý i tak.

Zubštejn

Zubštejn

Bylo hrozné dusno a potil jsem se. Zbytek cesty byl hodně rozmanitý. Polní cesta, silnice, lesní cesta, džungle s maliním a kopřivami… Slečna na autobusové zastávce (obsluha bufetu) mě zve na Kofolu. Odmítám se slovy, že spěchám na vlak a ani jsem moc nekecal. I když jsem nevěděl, jestli to z Nedvědic jezdí v sudou nebo lichou. V Ujčově ještě malá přeháněčka, ale to bylo všechno. Joo a co houby ? Minulý týden pršelo, bylo teplo, tak by po dešti měly růst houby jako houby po dešti, ne ? Prdlajs… pár „lysohlávek“ a několik okousaných holubinek. Takže na nádraží přicházím akorát pět minut před odjezdem a vydávám se směr Brno.

Husky Malin černá 25l lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>

Ohlédnutí za Rockovými Kurzy 2014

 Akce s názvem Rockové kurzy existuje již osmnáctý rok a letos jsem se jí zúčastnil již čtvrtý rok po sobě. Celý název zní „Rockové kurzy a Letní umělecká dílna“ od odby, kdy k hudebním oborům, jako jsou kytara, klávesy, baskytara, bicí, zpěv, tvorba hudebních textů nebo zvukařina přibyly i obory nehudební – kresba a malba, tvorba šperku nebo (můj nejoblíbenější) scénický tanec. Rockové kurzy (dále jen RK) to je deset dní nabitých workshopy, kdy se hraje, zpívá, maluje, fotí, tancuje a po večerech debatuje a také hraje na

Rockové kurzy

Rockové kurzy

terase až do brzkých ranních hodin. Pro účastníky (důvěrně se jim říká „kurzáři“) není problém si popovídat a zajamovat s muzikanty z první ligy – třeba s perkusistou od Čechomoru, vokalistkou od Kamila Střihavky, klávesistou od Felixe Slováčka nebo kytaristou z „Uvolněte se prosím“, který si zahrál v kapele i s Karlem Gottem 🙂 Atmosféra je nepopsatelná, to se prostě musí zažít… A tak zatímco někteří muzikanti svou účast na kurzech zkracují, protože mají „kšeft“ s kapelou, já to dělám obráceně. Oznámím kapelníkovi, že jsem na RK, takže proto nemůžu hrát na našem koncertě, jehož termín se kryje s RK. Slovo „rockové“ je třeba brát hodně s rezervou, stylově nejsou workshopy omezeny. Lektoři na úvodním a závěrečném jamu předvádějí skladby spíše ze škatulek „jazzrock“ a „fusion“, při kterých se lektor basové kytary Honza Tulenko často utrhne při hře ze řetězu při prezentaci kusů od Marcuse Millera a lektor kytary a autor celého projektu – kytarista Honza Militký – jen v pozadí sekunduje lehkým doprovodem s ostatními členy lektorské kapely 🙂

Do letošního roku se workshopy odehrávaly v penzionu Brněnka ve Velkých Losinách v krásném kraji pod Jeseníky. Když jsem sem přijel poprvé v roce 2011, zažil jsem dejavu – vlastně tu nejsem poprvé! Vždyť tady jsem už byl. Někdy před osmatřiceti lety… na soustředění s dětským pěveckým sborem. V paměti mi z té doby uvízly jen dvě věci: Velké Losiny a dřevěné chatky za ubytovnou. Ty chatky… jo, v těch jsme přece tenkrát bydleli! Je

zámek Velké Losiny

zámek Velké Losiny

vidět, že tohle místo je prostě nasáklé múzami už z dávné minulosti. Že by v tom měli prsty duchové upálených čarodějnic? A nebo se naopak tímto způsobem kají jejich kati? Ale čarodějnice se zde již neupalují. V losinském zámku vám průvodce poví, jak to tenkrát bylo. Ruční papír se tu však vyrábí stále. Můžete si jej i v prodejně vedle muzea papírnictví koupit. Ve Velkých Losinách byly RK bohužel naposledy. Příští rok se stěhují na Šumavu. Dříve bývaly u Prachatic, teď budou pravděpodobně v Domažlicích.

Co se týká hudebních oborů, workshopy nejsou příliš vhodné pro ty, kteří nikdy na nic nehráli (snad s výjimkou oboru „perkuse“). Pokud jste v životě nedrželi (například) kytaru v ruce, tak se tam tam na ni z nuly skutečně hrát nenaučíte. Ale pokud už chvíli na něco hrajete, můžete tu načerpat inspiraci, rozšířit si obzory, odbourat zlozvyky nebo prostě navázat nová přátelství. U nehudebních oborů to však zpravidla možné je. Sice se z vás přes noc nestane Picaso ani Harapes, ale něco se naučíte a možná vás chytne něco, o čem jste předtím neměli ani tušení, tak jako mě chytil tanec.

No a já jako vášnivý pěší turista a milovník Jeseníků jsem si neodpustil několik výletů. Hned v neděli dopoledne jsem se vydal na okružní výlet přes Rapotín, Kamenitý kopec a Maršíkov

z ranní procházky

z ranní procházky

zpátky k Brněnce. Přes den už pak v týdnu moc času nebylo, tak jsem to vyřešil ranními procházkami před snídaní – celkem tři vycházky od Brněnky přes hotel Diana na kótu „Prameny“ a zpět, každá celkem 8 km. A v pátek se mi povedlo utrhnout na půldenní výlet na Vřesovou studánku a Červenohorské sedlo. A konečně jsem si tak projel i celou želeniční trať ze Šumperka až do Koutů nad Desnou…

Tentokrát jsem si kromě mých tradičních oborů zpěv a tanec vzal i „kresbu a malbu“ kvůli rozšíření obzorů a také kvůli lektorovi Trigovi, což je velký srandista a zajímavý a kreativní člověk (to se ovšem dá říct o všech lektorech RK). Škoda, že jsem tam nechal moje dva výtvory – abstraktní obraz s hudební témaikou a komiksové auto v ulicích Detroitu, když to ještě bylo „rock city“ (jak zpívá skupina Kiss) a nikoli ghost city jako dnes…

Celá akce končí tradičně závěrečným vystoupením jednotlivých oborů (akce je veřejná) a prezentací libovolných hudebních i jiných seskupení. Obor „tanec“ byl bohužel zastoupen tak

Kraken blahopřeje...

Kraken blahopřeje…

skromně, že naše choreografie ani oficiálně prezentována nebyla 🙁 Na zpěvácké vystoupení jsem si vybral skladbu Dreamer od Ozzyho Osbourna a myslím že se mi povedla, jak jsem usoudil z reakcí publika. Stejně tak při vystoupení volných formací s podporou dalších muzikantů i prezentace Černé růže od Kamila Střihavky a na závěr jsem si dal Led Zeppelin na foukačku.

Tady zpívám Střihavku s kapelou:

To, že tady napíšu, že RK přišel popřát k osmnáctinám i mimozemský Kraken, to vám opravdu nic neřekne, pokud nejste na místě a nevidíte to na vlastní oči. Podobně jako Vánoce v červenci i s padajícím sněhem, ty jsem tu už taky zažil…

Jsem opravdu zvědav na příští ročník v Domažlicích. Změna je to veliká, ale jak praví klasik: změna je život…

Nové Město – Sklené

Krátce z poslední květnové soboty roku 2014: S Klubem Českých Turistů jsem se vydal na výlet do Nového Města na Moravě – kraj který jsem si zamiloval. Už ve vlaku jsem byl jak u vytržení pohledem na krásnou pestrou krajinu s mnoha kopci, políčky, lesy, vesnicemi a sem tam s rybníčkem. Zahlédl jsem i mnoho ptáků, převážně dravců. Myslím že oblast mezi Bystřicí nad Pernštejnem a Novým Městem by si zasloužila podrobnější průzkum, co se ptactva týče…

Nové Město na Moravě

Nové Město na Moravě

Ale zpět k výletu: tentokrát se nevydáváme směrem, který je tu pro turisty (a v zimě lyžařů nejobvyklejší – tj. na sever, směr Skihotel, Fryšava, Vlachovice apod… ale naopak míříme městem na jih. Zde se napojujeme na červenou značku, které se my budeme držet celý den, i když ona nás párkrát opustí 🙂 Na rozcestníku zjišťujeme, že seznamovské mapy trasu poněkud podcenily a na rozdíl od avizovaných 20km jich máme do Skleného nad Oslavou před sebou pětadvacet (nic se neděje, trasa se dá zkrátit…). Takže vyrážíme. Hned na kraji města část z nás značku ztrácí a pokračuje po silnici. V Petrovicích ji opět nalézáme. Cesta vede střídavě po silnici a lesních a polních cestách většinou otevřenou krajinou s pěknými výhledy. Počasí je příznivé, není moc vedro a na obloze je hromada fotogenických bílých mraků. Kvete lupina – vlčí bob, kopretiny a spousta dalších květin. V Obytčově pak míjíme zajímavý kostel, který je někdy spojován se slavným jménem Santini.

Lupina - vlčí bob

Lupina – vlčí bob

Procházíme pod železničním mostem a u křížku se zastavíme na krátké občerstvení z vlastních zásob. Fotka mostu bez vlaku je jak flaška bez chlastu…. Konečně se dočkám i projíždějícího osobáku a nás pár zdatnějších pokračuje v cestě. V Ostrově nad Oslavou míjíme další Santiniho stavbu, tentokrát nikoli kostel, ale méně nápadný hostinec u silnice (dnes tam hostinec už není). Moderní restauraci pak necháme ostatním, kteří domů pojedou vlakem z Laštoviček. Les mezi Ostrovem a Skleným je vyhlášená houbařská oblast, jenže spíše podzimní, na suchohřiby… Nacházím jednoho hřiba kováře a dva sice velké, ale nepříliš vzhledné klouzky. Mrázkova louka, lesní chatová osada, závěrečné stoupání a křižovatka přes nedávno vybudovanou lesní „dálnici“ (kvůli lesní technice?, otočil by se tam i kamión s návěsem…) a v dohledu je už nádraží ve Skleném.

Kostel v Obytčově

Kostel v Obytčově

Začíná trochu poprchávat. Slyším divné skřeky – a hele, trojice čejek chocholatých, ty nebývá vidět moc často… Na nádraží mě dobíhá ještě jeden turista, ve  vlaku se scházíme i s těmi, co nastupovali v Laštovičkách a my míříme zpátky domů do Brna.

Progres bunda s AERO OS trek črv šedá lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>

Z Ořechova do Věžné

Předpověď počasí na dnešek ještě před pár dny vypadala, že by člověk měl z domu vycházet raději v brnění, případně ve skafandru. Meteorologové slibovali bouřky a krupobití. Už ráno bylo jasné, že se naštěstí mýlili. Cesta vlakem z Brna do Ořechova (okres Žďár nad Sázavou, trať č. 250)

Ořechov

Ořechov

proběhla standardně a na zastávce jsme hledali místní značení naučné stezky, protože jsme chtěli jít jinudy než přes Svatou horu. Namířili jsme odhadem na polní cestu. Sice to nebyla ona, ale otevřely se nám z ní krásné výhledy na Ořechov a okolí. Nakonec jsme se i k místnímu značení probojovali a poté co jsme prošli obcí Kadolec i na červenou značku směr Dolní Libochová. Jarní příroda se probudila v plné síle. Na poli, kupodivu, žito a pšenice, žádná řepka… A všude něco kvetlo nebo zpívalo. Kytky tak dobře neznám, ale o zpěv se starali: budníček menší, budníček lesní, pěnkava obecná, kos černý, sýkora koňadra a do toho křičeli káňata lesní a strakapoudi velcí, po cestě jsme pak potali několik ťuhýků obecných a ještě pár dalších, které jsme nepoznali… Poté jsme prošli Dolní Libochovou – zajímavá obec postavená kolem břehů Dolnolibochovského rybníka. U osady Krčma jsme se rozhodli značku opustit a pokračovat k

Dolní Libochová

Dolní Libochová

osadě Podmitrov po cyklostezce, abychom nemuseli brodit. Samotné brodění by tolik nevadilo, ale po bouřkách byla voda poměrně hluboká a hlavně kalná a nebylo vidět na dno. U Podmitrova přecházíme z červené značky na modrou. Do Věžné 7 km a vlak jede za 2,5 hodiny, pohoda… Po přechodu lávky jsme se ocitli v trochu tajemné obci Habří. U potoka je zde úplný konec silnice. A na návrší nad obcí starý polorozbořený statek, kde určitě straší… Restaurace a prodejna u ekofarmy už bohužel nefunguje, někdy jsem si tady koupil sýr. Škoda. Před Stříteží sněžilo… Nee, to byly kopretiny. Na louce obrovská spousta kopretin.

Nasněžené kopretiny u Stříteže

Nasněžené kopretiny u Stříteže

Krása. No a pak následoval závěrečný sešup lesem k železniční zastávce Věžná. Když je sezóna, rostou tu houby. Hlavně suchohřiby. Je 25. května, což je na houby dost brzy, ale touto dobou už sem tam bývají. Čest lesa zachraňuje alespoň jedna malinká okousaná holubinka a zlomená muchomůrka šedivka. Vláček – domov – to byl ale hezký den 🙂

Husky Sloper černá 45l lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>