A to moc nepřeháním. V pátek 8.8.2014 proběhl v Brně na Kapucínském náměstí první ročník akce s názvem „Jam Fest Brno„. Vždycky když jsem na plakátech viděl napsáno „jam“, tak to znamenalo akorát to, že v jeden večer hrají dvě a nebo více kapel. Jenže slovo „jam“ nebo „jamovat“ odjakživa znamenalo: „kdo umí a chce, přijde a hraje, třeba z publika“. A přesně takto pojali organizátoři tento večer, za což jim patří veliký dík. Protože to chce i kus odvahy a od muzikantů také hodně sebekázně, aby při exhibici svojí hry nezapomněli i na ostatní…

První půlka večera začala s celkem pochopitelným zpožděním, protože detaily, zejména co se týče technického vybavení na pódiu, se dolaďovaly až na místě dodatečně. Mezitím již preludoval nevidomý pianista (jeho prsty velmi nápadně připomínaly prsty Mariana Vargy…) a přidala se i bubenice (s jejím tátou jsem hrával v Opůlpáté blues). Objevilo se i několik známých z Rockových kurzů, bubeník z uBer (kdysi Mgr. Kelley) a když se podařilo zprovoznit baskytarový aparát, dorazila i kamarádka Jana… K fungující rytmice a k piánu se přidal i flétnista a první improvizace začaly. Nesly se především v duchu latinskoamerických rytmů. K tomu se harmonika moc nehodí a ani by s melodickými postupy v tomto žánru neladila. Za potlesku pro flétnistu přišel další muzikant, tentokrát s elektrifikovaným ukulele, které znělo velmi zajímavě. K rytmice se přidávají dva pouliční hráči na djembe, sedají před pódium a šéf akce jim nastavuje mikrofon blíže k nástrojům. Opět se přidává i flétna a diváci (nemám odhad na počty, snad 150-200 ?) se začínají vlnit v rytmu a dostávají se stejně jako muzikanti do transu. Kapela mění rytmus a muzikálová melodie (asi z Vlasů, kdybych si já tak pamatoval názvy skladeb….) vylákala na pódium i Lucku – zpěvačku, kterou znám z workshopů. Za ovací publika končí první půlka večera a organizátor se ujímá mikrofonu.

Přestavuje se aparatura a přicházejí kytaristé. Rytmus i tónina mi začínají být povědomé. Není to sice blues, ale s harmonikou se to „nebije“. Nastupuji na pódium a při prvním fouknutí mě napadá první melodický riff, který po pauzách několikrát zopakuji a moduluji do vyšší polohy. V pauzách do rytmu přidávám i lehké taneční kreace a myslím že jsme s diváky na jedné vlně… Jsem v transu. Ale také je potřeba dát prostor ostatním. Takže po sóle na piáno a na kytaru přidám ještě „rozlučkový“ riff, s úklonou a za potlesku odcházím z pódia. Přichází i flétnista, který vtipně v té mnou načaté melodické linii pokračuje. Odcházím zpět k Janě. Diváci na mě koukají a uznale pokyvují hlavami (díky). Z dalších zajímavých nástrojů zazněl asi hlasový syntezátor (?) a pak přišla i zpěvačka – učitelka zpěvu. Jak nám prozradila i onen hlavní organizátor je jejím žákem. S Janou jsme to nevydrželi a na „parketě“ který sestával z mohutných kočičích hlav, jsme rozjeli taneční jam. Přidalo se k nám asi sedm dalších děvčat, ta první z nich bezpochyby načichlá swingem a lindy hop. Za závěrečných tónů Skyfall od Adele (to si náhodou pamatuji, protože na tu jsme předloni půl roku nacvičovali taneční vystoupení v Centru Tance) pomalu večer končí a organizátoři nás zvou na afterparty do blízkého rockového klubu Brooklyn. Neskrývali svoje nadšení z vydařené akce a (nejen) já se těším na druhý ročník. Doufám že budu v tou dobou Brně.

Do Brooklynu už se nám moc nechtělo a tak jsme s Janou odjeli na Brněnskou přehradu, že tam hraje nějaký její známý v country kapele…. nóóó a že by se chtěla taky koupat. Dvě zastávky před Přístavištěm se citelně ochladilo 🙂 (je půl jedenácté večer). Z koupání nebude nic. Countrysté hráli pěkně, schopní muzikanti… ale ten repertoár. Opravdu jsem v stoje usínal. Po tom nářezu a emocích co jsme zažili před pár hodinami takové uspávání hadů… slaďoučké, pomaloučké… ee, nic pro mě. No a tak jsme se vydali domů a pochvalovali si, jaký to byl krásný, zážitky nabitý večer.