Den železnice 2014

Den železnice

Den železnice

Dne 27.9.2014 se v železniční stanici Břeclav konaly oslavy při příležitosti Dne železnice a 175. výročí jízdy prvního parního vlaku na evropském kontinentě, který tenkrát přijel z Vídně do Břeclavi. Oslavy probíhaly jednak formou výstavy stojících vozidel ve stanici, doprovodným programem a také – především – jízdami historických vlaků, parních i motorových. Takovou slávu si správný „šotouš“ (= fotograf lokomotiv ze záliby 🙂 ) nemůže nechat ujít, obzvlášť když bydlí nedaleko.

Na nástupišti mě po vystoupení z vlaku čekal opravdu mohutný dav lidí, šotouši i rodinky s dětmi, dámy a pánové v dobových uniformách i v oblecích, ochranka, železničáři, no hlava na hlavě…. Pozdravil jsem se s jedním známým spolufotografem a po vyfocení několika záběrů jsem raději zahájil zrychlený přesun do stanice Boří Les, kudy velká část historických vlaků projížděla. Po cestě trochu mrholilo, ale to brzy přešlo a já jsem 4 km pěšky přes Poštornou zdolal za 40 minut. Fotografové zde byli také, ale celkem nás kolem trati během dne postávalo asi deset až patnáct, takže oproti Břeclavi pohodička… Spěchal jsem proto, abych stihl „Papouška“ 477.043 – krásná modrá parní lokomotiva. Patrové osobní vozy jí velmi slušely… V padesátých a šedesátých letech dvacátého století bývaly takové soupravy běžné a zajišťovaly hlavně příměstskou dopravu.

Po průjezdu Papouška směrem na Mikulov se z Lednice vracel „Velký bejček“ 423.009 s historickými vozy třetí třídy. Uhlím napřed, ale to nevadí, ještě pojede znovu opačným směrem. Tak jsem se nachystal na „Sergeje“ T679.1 – diesselová lokomotiva pro těžkou nákladní dopravu. Jedna z mála zahraničních lokomotiv, které v dobách socialismu v tehdejším Československu jezdily, tahle se vyráběla Sovětském svazu a jezdila hojném počtu nejen u nás, ale i v Maďarsku a Východním Německu. Historický nákladní vlak měl jednoho Sergeje vepředu a druhého vzadu, jak se odborně říká „na postrku“.

Po Sergejích jel od Břeclavi Velký bejček způsobně komínem dopředu 🙂 Občas jsem dělal informačního průvodce udiveným cykloturistům, kteří křížili koleje a divili se, co že se to tady děje a na co s těmi foťáky na krku čekáme.

Pak následovala polední pauza. Po svačince jsem se přesunul z východní části stanice k odbočce do Lednice na západní straně Bořího Lesa. Poté co se Velký bejček vrátil z Lednice jsme s ostatními fotografy vyhlíželi opravdu zvláště vyhlížející motorový vůz zvaný „Věžák“ M120.417 – přezdívka je samozřejmě kvůli neobvykle umístěnému stanovišti strojvedoucího ve věži na střeše nad vozem, podobně jako lodní můstek pro kapitána… Stroj krásný svou neobvyklostí. Vyrobený ještě před Druhou světovou válkou…

Další obdivuhodný stroj který se přiřítil čtyřicetikilometrovou rychlostí z Břeclavi byl Kocúr – 314.303 – v Česku suverénně nejstarší provozuschopná lokomotiva a možná nejstarší provozu schopný stroj vůbec. Smekám před Valašskými  nadšenci, kterým se ji podařilo zprovoznit. Byla vyrobena v roce 1898 !

Oslav se zúčastnila i rakouská strana. Po návratu Sergejů z Hrušovan nad Jevišovkou přijela jejich parní lokomotiva 78.618 . Přiznávám že se v rakouských a německých strojích příliš neorientuji. Připadají mi všechny dost podobné.

Jo, takže v Bořím Lese se ničeho nového už nedočkám, takže mířím zpět do Břeclavi. Další historické vlaky jezdily směrem na Hodonín. Bohužel se nedá stíhat všechno a kromě toho, tímto směrem je koridor a těžko by se tam hledalo pěkné místo na focení. A navíc by to bylo „pod dráty“, což parním lokomotivám sice nevadí, ale není to prostě nějak ono…

V Břeclavi jsem si ještě udělal kratší túru na výstavu do depa (fakt nešlo vymyslet pro veřejnost nějakou kratší cestu ?). Opět davy lidí, takže na focení to zrovna ideální nebylo, ale dětičky se taky chtějí podívat a vyfotit před mašinkou… Už se mi začínají dělat mžitky před očima, je toho vážně hodně. Za depem mimo přístupný prostor ještě stojí rakouský „Hrbáč“, který jezdil i v Československu pod označením 375.0, za ním Kremák, Štokr, v depu rakouská hodně stará pára, kterou neznám, dvě Šlechtičny, tři Bardotky (čtvrtá se jela připravit na zvláštní vlak do Brna), Bobina…. jo a Modrý šíp, Taky krásný motorový vůz, určený pro rychlíky. Hurvínek, Kredenc…. německá parní rychlíková „nulajednička“… krásný rakouský elektrický „Krokodýl“… a stačí. Jede se domů.

Obrazový atlas Železnice lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>

Tenerife (2.díl)

(První díl) Barranco de Masca ústí na pláži „Playa de Masca“. Playa (=pláž) je poněkud nadnesené označení – tísní se mazi skalami, má jen pár desítek metrů na šířku a místo plážového písku tu najdete kameny, mezi kterými se prohánějí krabi. Cesty z tohoto místa jsou dvě – stejnou cestou zpět do Mascy, nebo si stopnout člun a nechat se dovézt do nedalekého Los Gigantes.

Barranco de Masca

Barranco de Masca

Kvůli skaliskům se tam totiž jinak než po moři nedostanete. V zálivu je poměrně čilý námořní ruch. Skutečně jsme na pláži potkali člověka, který se sám nabízel, že nás odveze. Zpáteční cesta pěšky v pozvolna zapadajícím slunci ale také stojí za to. Skály se těď barví jakoby do červena a na jejich vrcholcích se rýsuje něco jako cukrová poleva… jak přízračné.
V jižní části ostrova se nachází zajímavá stolová hora „Roqe del conde“. I na její náhorní plošinu vede turistická cesta. Začíná v západní části městečka Arona a pokračuje dále na západ až na vrcholek. Po přetnutí dvou menších „barrancos“ nás provázejí všudypřítomné betonové kanálky a staré akvadukty. Pokračujeme stoupáním po úbočí hory. Cestu lemují aloe, opuncie a obří kaktusy. Na náhorní planině ve výšce 1001 m se nacházejí i zde patrné zbytky po políčkách Guančů. Směrem do vnitrozemí se otevírá panorama s majestátní Pico del Teide uprostřed. Na jejím vrcholku je i v květnu čepička sněhu. Při pohledu na jih uvidíme letoviska Los Cristianos a Playa las Americas a dále už jen nekonečný Atlantik.
Nad hlavami se nám prohání sedm paraglajdistů. Kromě horka a sucha je zde také docela silný vítr.

Las Caňadas

Las Caňadas

Přibližně od 1800 metrů nadmořské výšky až po vrcholek Teide je na ostrově vyhlášen národní park Las Kaňadas. U městečka Vilaflor se ještě zastavíme na parkovišti s obří borovicí a pak už stoupáme serpentinami. Oproti nižším polohám, kde se vyskytují příležitostně palmy, se zde rozkládá les kanárských borovic. Velikostí jsou podobné našim. Ovšem jejich jehličí a šišky jsou několikrát větší. Čeho si nelze nevšimnout je podivný pach síry ze spoečné vyvřeliny, po chvíli se na něj však dá celkem zvyknout. Pod stromy je však jen sopečná vyvřelina. Mech, trávu nebo něco podobného byste tu hledali marně. Jak nabíráme nadmořskou výšku, les řídne a za chvíli jej vystřídá jakási náhorní step porostlá vřesy, které se vlní v silném větru. Některé útvary tu připomínají haldy vyvážky uhelných dolů, jinde to zase vypadá jako by roztržitý obr vylil obří vědro s asfaltem a ten tady ztuhl. Nelze minout panorama, které je snad na všech titulních stranách průvodců – jakýsi sklaní prst a Pico del Teide v pozadí. U každého podobného místa se nachází parkoviště a dopravní značka „zde fotografujte“ 😉

Atrakce na které jsem se nedostal, ale vy můžete: papouščí Loro park,  Playa de las Americas – show s delfíny a Icod de los Vinos – muzeum živých motýlů.

Pokud jsem vás naladil k cestování, budu rád. A nezapomeňte, že Kanárské ostrovy se zovou též „Ostrovy věčného jara“ – v zimě je tam 21°C a v létě 27°C (obojí plus 😉 ), takže když vám tady bude v zimě zima, víte kam zdrhnout 😀

zimni-vybaveni-450px.gif

Tenerife

Tohle moje povídání pochází z roku 2005, ale snad se tam toho od té doby moc nezměnilo. Na Kanárské ostrovy jsem se tenkrát dostal vlastně náhodou, na pozvání…

Tenerife – největší z Kanárských ostrovů. Kanárské ostrovy se nacházejí v Atlantském oceánu nějakých 100-300 km západně od pobřeží Afriky přibližně na úrovni hranice mezi Marokem a Západní Saharou. Rozloha Tenerife je něco málo přes 2000 km čtverečních. Počet obyvatel je asi 700.000. Dominantou ostrova je nejvyšší hora Španělského království – sopka Pico Del Teide,

Pico del Teide

Pico del Teide

která při malých rozměrech ostrova dosahuje úctyhodných 3718 metrů nadmořské výšky.  Primát prý tato hora drží ve „vrhání stínu“. Při východu slunce má vrhat nejdelší viditelný stín na světě – 50 km dlouhý, který dopadá až na sousední ostrov La Gomera. Správním střediskem je město Santa Cruz de Tenerife. Konají se zde v únoru karnevaly, údajně druhé největší hned po Rio De Janeiru. Geograficky sice patří k Africe, ale ostrovy jsou součástí Španělska. Úřední řečí je španělština a platidlem Euro – jsou tedy součástí Evropské Unie a lze sem cestovat i na občanský průkaz. Anglicky se zde také domluvíte, většina turistů je totiž z Velké Británie. Hlavním zdrojem příjmů je samozřejmě turistický ruch. Dále se zde pěstují banány, citrusy a vinná réva. V našich končinách koluje o Kanárských ostrovech jedno veliké nedorozumění. Je to jejich název. Na ostrovech najdete kanáry možná v klecích v domovech některých obyvatel. Ve volné přírodě zde žijí vrabci, holubi, čejky a pár dravců. Jde o omyl, který vznikl z podobně znějícího českého „kanár“ a latinského „canis“ resp. řeckého „canaris“ – pes ! Správně by se tedy mělo říkat „Psí ostrovy“. Název vznikl podle polodivokých psů původních

Guimar

Guimar

praobyvatel Guančů. Se psy se zde stále můžete setkat (kanárský podenco), kteří se stále používají k lovu divokých králíků. Guančové byli vyhubeni Španěly v 16. století. Kromě psů po nich na ostrově zbyly terasy poskládané z kamení, na kterých v úrodném sopečném tufu pěstovali plodiny nezbytné k přežití. Historií tohoto záhadného národa se zabýval i známý cestovatel Thor Heyerdahl, který na sklonku života na ostrově žil. U městečka Guimar ve východní části objevil pyramidy a na jejich místě zřídil i muzeum. Místní obyvatelé měli v úmyslu tyto pyramidy zničit, protože se domnívali že jde o na ostrovech běžné terasy po Guančích. Heyerdahl však odhalil jiný způsob stavby, který odpovídá spíš pyramidám středoamerických indiánů ! A tak k záhadě původu Guančů v těchto zeměpisných šířkách zcela neobvykle bělochů, přibyla i záhada původu pyramid, které jsou ještě starší než Guančové…

Možná čekáte, že budu básnit o plážích a o koupání v moři. K těmto aktivitám mi připadá ostrov Tenerife celkem nezajímavý. Pláží je tu málo a jsou, až na jednu výjimku na severovýchodě, pokryty šedým sopečným pískem. Většinu pobřeží tvoří strmá skaliska. Na své si mohou přijít surfaři a potápěči. Koupat se můžete třeba ve venkovním hotelovém bazénu… Mnohem zajímavější je Tenerife třeba pro turisty a botaniky. Povrch ostrova je pro našince nezvyklý. Většinu pokrývá sopečná vyvřelina, takže jsem si připadal jako na nějakém obřím staveništi. Z rostlin je nejhojnější opuncie s červenými, žlutými nebo oranžovými květy, netřesky, vřesy a jiné sukulenty. Vzácností není ani obří aloe vera. Ostorv oplývá endemity – rostlinami, které se nenacházejí nikde jinde na světě. Z nich je jakýmsi symbolem Tenerife majestátní svícen

Hadinec teidský

Hadinec teidský

Tajinaste rojo (Hadinec teidský) na jaře obsypaný tisíci drobných červených květů. Dorůstá až dvoumetrové výšky.

Z živočichů jsou tu k vidění hlavně všudypřítomné ještěrky. Na ostorvech nežije nic jedovatého a kromě ptáků ani žádní dravci. Za návštěvu stojí „barrancos“ – kaňony, které vytvořila láva v dobách bouřlivé sopečné činnosti. První z nich – Barranco del Infierno, tedy „Pekelný kaňon“, najdete v jižní části ostrova nedaleko městečka Adeje. U brány si zakoupíte vstupenku za 3 Eura a čekáte až na vás přijde řada… Je zde omezený vstup a kaňon hlídají průvodci. Vyšlapaný chodníček vás povede údolím obklopeným strmými skalami a porostlým na místní poměry docela bujnou vegetací. Cestu lemují i kanály a akvadukty vybudované snad ještě původními Guanči. V kaňonu je totiž tekoucí voda, což je v těchto zeměpisných šířkách velká vzácnost. Až se dostanete k vodě a projdete bambusovým křovím, ocitnete se u jezírka, do kterého se z padesátimetrové výšky spouští vodopád. O pár desítek metrů dále se podobná scenerie ještě jednou opakuje.

Barranco del Infierno

Barranco del Infierno

Zpátky se musíte vrátit stejnou cestou. Druhý kaňon je v západní části, jeho začátek najdete v horské vesnici Masca, která dala kaňonu název. Barranco de Masca je na celodenní túru, cesta není tak vyšlapaná jako v Barranco del Infierno, občas se ztrácí na skalách. Vstupné se zde neplatí. I když je zde oficiální turistická cesta, značky tak, jak je známe my, tu nehledejte. Občas uvidíte barvou namalovanou bílou tečku na skále nebo kamenného „mužíka“. Skály vás ale stejně celkem neomylně povedou. Obří palmy, bizarní skalní útvary, bambus… skály jsou tak vysoké, že je těžko odhadnout, jestli jsou vysoké 100 metrů nebo kilometr. A podobně jako v prvním kaňonu i zde je tekoucí voda a s ní související stavby. Ve chvíli kdy si myslíte, že jste někde hluboko ve vnitrozemí se najednou otevře nečekaný pohled na širé moře… (Druhý díl)

Podle tohoto průvodce jsem se na ostrově bezpečně orientoval:

Jak jsem kupoval notebook

Protože jsem se odhodlal k založení živnosti (zatím při zaměstnání) – ne že by to byla životní nutnost – ale připadalo mi vhodné pořídit si notebook. Byl jsem zvyklý nakupovat v Alfacompu, míval kamennou prodejnu nedaleko mého zaměstnání. Jenže byli vyhlášeni e-shopem roku 2013 a tak se je konkurence rozhodla zlikvidovat tím, že je prostě koupí. Skvěle se to povedlo firmě TS Bohemia. Teď existují dva e-shopy, ale oba sídlí v jedné výdejně. Už se nejedná o prodejnu. Sice mají obrovskou halu, ale ta je zaplněná zcela zbytečnou výstavou zboží (ani jsem si nevšiml, co tam vlastně vystavují…). Na konci haly jsou tři automaty na žraní peněz a přepážky s podavači. Myslím s lidmi, co podávají zboží z regálů ze skladu. Funkce prodavače byla likvidací Alfacompu zrušena.

Nechtělo se mi tahat s sebou tolik peněz, tak jsem zaplatil převodem na účet a čekal… Hm, prý mám zboží připravené k odběru, ale můžu si ho vyzvednout až po zaplacení proforma faktury. No dobře, to je logické… Tak jsem zase čekal. A vono nic. Hm, tak jsem zavolal na číslo, co mi přistálo v e-mailu a že ten chlap prý nic neví, tak mě přepojí na účetní. Hele, peníze už na účtu mají ! Nevíte prosím, proč mi to prostě nedali vědět e-mailem nebo SMSkou ?  Z Alzy přijde SMSka s PINem, tu zadáte ve výdejně do automatu, dostanete stvrzenku, na tu dostanete zboží a jdete… V Alfa-TS-Compu-Bohemia nikoliv, Mimochodem, u mé objednávky v e-shopu na internetu je stále jen „Přijata“, ale není tam „Zaplacena“.

No, sláva. Takže peníze tam jsou. Číslo objednávky mi automat nesežral. Hm, nojo, měl jsem tam strčit do čtečky čárový kód z vytištěné proforma faktury. Dobře, moje blbost… Tak jsem si ji odskočil vytisknout a vrátil se. Čtečka čárového kódu… hádejte co ? Nic. Nesežrala to. Tak jsem chvíli stál u výdeje a čekal. A čekal. A čekal… pak jsem se tedy zeptal vedle sedícího podavače, jestli mi někdo vydá zboží. „No to musíte támhle“ a ukázal mi na další podavače, sedící pod cedulí „Objednávky“. Objednávky co ? Objednávky přijímáme, vydáváme, pálíme, skartujeme nebo tetujeme na čelo ? No fajn, konečně se mě někdo ujal a já dostal kýžený notebook…

Tak trochu se mi zdálo, že jsem objevil ne díru, ale rovnou propast na trhu – normální počítačovou prodejnu v Brně – a že bych to mohl při mém začínajícím podnikání využít. Škoda že už nějakou funkční prodejnu nemám, mohl jsem rozjet franšízing (sdílení existující značky pro nové podnikatele) na czc.cz, mají tam v podmínkách mít nějakou prodejnu aspoň 1 rok …

Tak jsem notebook slavnostně doma vybalil z krabice – pozapojoval, spustil… hele, naběhl FreeDOS – von to fakt někdo používá ? Zamáčkl jsem slzu při vzpomínce na pionýrské doby začátků „písíček“ a jal se instalovat Windows 7. Jo, jsem konzerva, nějak na osmičky pořád nemám náladu. Notebook je Hewlett Packard HP 350 G1, čtyřjádrový Intel, 4GB paměti, 750GB disk, to je pěkné. Až na ten monitor. Stařičký HP6715b, který mám s XPčkama kvůli starším programům, programátorům pamětí a podobným historickým záležitostem, má rozlišení 1680×1050 a tento nový má 1366×768 – při stejné úhlopříčce. Čili skoro jako čtrnáctipalcové CRT monitory v pravěku… No, ale na kancelářskou práci a sem tam něco malého nakreslit v Inkscape nebo v Corelu to bude stačit.

HP 350 F7Y99EA lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>

3D tisk – sci-fi v přímém přenosu

Celá zadní část vytisknuté motorky

Celá zadní část vytisknuté motorky

Možná už jste o tom někde zaslechli, je to skutečně žhavá novinka a v mnoha ohledech pole nezorané, zatím také opředené spoustou mýtů a pověr (je to drahé, není to pevné, není to přesné, je to zátěž pro životní prostředí – nic z toho není pravda !). Dnes jsem to zažil na vlastní kůži a jen jsem zíral. Vyrábět součástky z plastu, co je na tom tak zvláštního ?, řekne te si… Jenže jaké a jakým způsobem, to je oč tu běží. Pokud zadáte zakázku do lisovny plastů, pak má smysl objem výroby řádově ve stovkách kusů nebo více, jinak se nedoplatíte… Ale co když potřebujete jen jeden kus ? Nebo pět ? Nojo, ale nebude to nekřesťansky drahé, když je to taková novinka ? Ne, právě v kusové nebo

3D tisková hlava v provozu

3D tisková hlava v provozu

malosériové výrobě tkví jedna z velkých výhod 3D tisku. Takže konec chození kolem horkých cívek z plastů, jdeme na to…

Materiálů pro 3D tisk můžete zvolit několik. ABS plast je velmi často používaný materiál, může mít různé barvy, je pevný a je zdravotně nezávadný. PLA plast je vyroben z přírodních materiálů a je ekologicky recyklovatelný, přitom také pevný. To samozřejmě není vše, lze tisknout i z gumy (například různá těsnění apod.), ze dřeva či z kamene (!), což je dřevěná nebo kamenná moučka s pojivem, i když tohle je opravdu drahé, to je pravda.

Při vstupu do kanceláře firmy Trispit jsem si pověsil mikinu na vytisknutý věšák. V tiskárnách se zrovna rodil model motocyklu. Opravdu nádherný, skutečná zmenšenina originálu. Zakladatel firmy a jeho táta mi představili další možnosti, co lze 3D tiskem vyrobit. Obyčejná barevná

Funkční francouzák - vytisknutý jedním vrzem...

Funkční francouzák – vytisknutý jedním vrzem…

karabinka (s nápisem podle přání a v libovolné barvě) za 40 Kč není zas tak moc a dostal jsem jich pár jako upomínku… Noha k žehlícímu prknu, těsnění do těla mobilního telefonu, figurka pilota do modelu letadla, součástky na modely RC automobilů, zmenšeniny dopravních kuželů na modelářské automobilové závody, dětská stavebnice, přívěšky na klíče, vícebarevné plastické logo firmy, těla USB disků, designové vázičky, plastová bižuterie a spousta dalších zajímavých předmětů na mě koukaly z poliček. Myslel jsem, že Štěpánovi (to je majitel) přednesu spoustu nápadů, co by se ještě dalo vyrábět, ale nic nového bych mu neřekl, všechny už realizoval i beze mě 🙂 O pevnosti vytisknutých předmětů jsem se přesvědčil neúspěšným pokusem o zlomení

Vytisknutá stavebnice i s ukládací krabičkou

Vytisknutá stavebnice i s ukládací krabičkou

stojánku na mobilní telefon. Co je také úžasné – dají se tisknout i funkční věci, jako nářadí, převodovky nebo ložiska. Jedním tiskem naráz ! Například kuličkové ložisko se netiskne po jednotlivých kuličkách – tiskárna to zvládne „z jedné vody“… Modely pro tisk se buď kupují v 3D bankách na internetu, nebo se skenují z předloh. Jednodušší tvary se dají (předpokládám) nakreslit přímo v tiskovém programu. Oprava od Štěpána: „V článku jsem si všimnul chybičky, že se modely skenují nebo stahují a kupují, občas kreslí. Opak je pravdou, modeluje se cca 90%, skenování se moc nepoužívá ani v průmyslu.

No a pak jsem přišel na řadu já. Posadili mě na otáčivou židli a nasnímali laserem (nebo čím, žádný paprsek jsem neviděl). Ano, bylo to stejné jako ve filmu Tron – jenže dokonalejší. Ale naštěstí se tentokrát nasnímal jen můj vnější obraz a moje tělo i vědomí zůstalo nezměněné na židli, zlý počítač mě nevysál a nic se mi nestalo 🙂 Koukal jsem na svůj 3D obraz v počítači. Vlastní bustu zatím ale ještě nemám, protože obě tiskárny jely na 100% a na mě zatím nebyl čas. Vytisknu se pak přes noc…

Jo a co mě ještě napadlo – už je prakticky jasné, že si 3D tiskárnu poveze i posádka astronautů, kteří poletí na Mars, aby si mohli sami vyrobit jen ty náhradní díly, které jsou skutečně potřeba a

3D tisková hlava v provozu

3D tisková hlava v provozu

netahali s sebou haldu zbytečné zátěže. Super nápad ! Proč super, to zjistíte po shlédnutí filmu

Apollo 13, kde astronauti vyráběli náhradní vzduchový filtr z tvrdých desek sešitu letového plánu… K tomu mi ale vytanula na mysli myšlenka, co se stane, když se jim v půli cesty pokazí 3D tiskárna… ?

UP! mini lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>

Tancování a já

Toto je můj první PR článek 🙂 , psáno pro blog na www.seslosti.cz :

Možná čekáte že tady budu básnit o tom, jak jsem se v dětství věnoval gymnastice nebo že moje maminka byla baletka v národním divadle nebo něco podobného. Ale kdepak. Tancování na mě číhalo někde v skrytu pěkně dlouho. Trvalo mu to hodně přes čtyřicet let, než si mě konečně našlo. Kdysi na střední škole jsem sice do tanečních chodil, ale „flákal“ jsem to. Radši jsme tenkrát chodili se spolužáky do kina…

Ovlivnily mě dvě zcela nesouvisející věci. První bylo cvičení. Věnoval jsem se různým formám jógy, pilates a podobně. Jedna moje lektorka byla původní profesí baletka a také taneční pedagog a někdy si tanečními prvky cvičební hodinu obohatila. Sice mi to ze začátku vůbec nešlo, ale bavilo mě to 🙂

Druhý vliv byla – Jarmila 🙂 – z Prima Party. Když jsem s Prima Partou byl poprvé (bylo to na chatě Kurzovní v Jeseníkách) nejdřív jsem se jenom rozkoukával. Na večerní diskotéce mě Jarmila vyzvala k tanci. No a když vás vyzve sama šéfová, tak to se prostě nedá odmítnout. A tak jsem statečně „šlapal zelí“. Ale jsem také amatérský muzikant, takže cit pro rytmus mám a něco jsem přece pochytil tenkrát při cvičení ve fitku a tak jsem se rychle osmělil a začal si to užívat.

Všechno vyvrcholilo na hudebně uměleckých workshopech, kde jsem se, trochu i ze zvědavosti, kromě lekcí zpěvu a kytary přihlásil i na obor „výrazový tanec“. Chytlo mě to tak, že ihned po návratu domů jsem začal pátrat, kde bych v tom mohl dál pokračovat. Nyní třetím rokem chodím do dvou tanečních studií na „modernu“ (contemporary dance) a jazz dance a zkusil jsem si i pár lekcí swingu a dokonce i klasického baletu.

Na turistických pobytech s Prima Partou se těším na večerní diskotéky stejně jako výlety. Někdy se do tance zaberu tak, že jsem mírně upozorněn, že nejsem na parketu sám (a přiznávám, že na to občas skutečně zapomenu).

Tanec ve mně otevřel něco, o čem jsem do nedávna neměl ani tušení. Uvolnily se emoce, které byly uvnitř skryty a zatím neobjeveny. Co všechno pro mě tedy tanec znamená? Naplnění, relaxace, zábava, udržování kondice a pohyblivosti, koníček a snad i trochu umění… Protože jsem člověk renesanční a když se začnu zajímat o nějaký nový obor, snažím se jít tak hluboko, jak to jen jde. Takže jsem díky tanci získal nové přátele a setkal se s velmi zajímavými lidmi. Například s mistryní světa ve stepu, zatancoval jsem si fragmenty z muzikálu s autorkou choreografie přímo z divadla a dokonce se mihnul s taneční skupinou na televizní obrazovce…

dirty dancing oficiální taneční škola DVD lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>

Nesmysly ve sci-fi filmech

 S nástupem internetu se vlastně na televizi ani moc nedívám. Ale občas si nějaký film pustím. Mám rád (mimo jiné) sci-fi. Zkratka „science – fiction“, což česky znamená „vědecko – fantastický“. Podle termínu „vědecko-“ usuzuji, že by děj filmu měl být logický, uvěřitelný a fyzikálně vysvětlitelný a obhajitelný. Pokud to děj filmu vyžaduje, lze použít fantazii a vložit do děje nějaký dosud nevynalezený nebo neobjevený prvek.

Králem uvěřitelné klasické vesmírné sci-fi je podlě mě Vesmírná Odysea. Dnes již nežijící autor – Sir Arthur C. Clarke – byl velký vizionář a také vynálezce (připisuje se mu například vynález telekomunikační družice). Když se na film z roku 1968 podíváte dnes, připadá vám… úplně normální. Nemá žádné logické chyby a všechno funguje jak má. Vesmírná cesta ubíhá velmi pomalu. Gravitace se vytváří rotací kosmické lodi. Ve vesmíru je ticho. Rádiové vlny letí k Zemi skutečně rychlostí světla a tak trvá pár hodin než se loď se Zemí spojí… Jo, může to být ale někdy nuda, takový vesmír…

Matrix – není klasická vesmírná sci-fi s „emzáky“ (m.z. = mimozemšťané), ale má s ní mnoho společného. Ovšem koncept života v paralelní počítačové simulaci je vyloženě geniální a na pár detailů mu vlastně taky nemám co vytknout… Až na osobní kabinový výtah – typickou rekvizitu akčních filmů. Kdo z vás už jel ve výtahu, který má otevírací strop ? A když má otevírací strop, jak je ke tedy k tomu stropu upevněno nosné lano, které nese celou váhu výtahu i s cestujícími ?

Hvězdná brána byl nejprve samostatný film a poté byl natočen i seriál. K cestě vesmírem se používá brána. Dědictví po dávné zaniklé vyspělé civilizaci. Lidstvem zatím nepochopená a nevynalezená technologie, kterou se teprve učíme používat. Samotný princip funkce brány lidstvu ještě není znám, takže se tím dá okecat i absence dilatace času (která se pak v seriálu občas v rámci děje vyskytne). To je pro sci-fi také docela dobrý koncept. Ovšem trochu mě dráždí zbraně Goualdů, kteřé mají údajně vyspělejší technologii než my. Zejména zcela nepraktická tyčová zbraň, která má velmi záhadnou vlastnost – a to tu, že je extrémně nepřesná při střelbě po pozemšťanech… Podobně fungují zbraně padouchů v akčních filmech. A Goualdi jsou taky padouši. A jak to, že vyspělejší civilizace neovládá technologii dálkově naváděných zbraní (radarem nebo teplem naváděné rakety…), takže dokážou střílet jen na přímou viditelnost ??? To se týká i mnoha dalších filmů tohoto žánru.

Film Serenity, kterému předcházel seriál Firefly, který snad ani v Česku oficiálně nebyl uveden. Naprosto skvěle vystižené charaktery jednotlivých postav členů posádky, výborně. Zamilujete si je. Sci-fi western, taky dobré, je to originální a akční… Jenže… cesta z jedné strany Galaxie na druhou trvá asi jako cesta tramvají z jednoho konce města na druhý. A teorii relativity budeme prostě ignorovat. Čas plyne všude a vždy stejně, bez ohledu na rychlost pohybu kosmické lodi. Žádný paradox dvojčat…

Den nezávislosti. No… už víme že mimozemšťané používají počítače Apple, operační systém OS X a síťový přenosový protokol TCP/IP. Stejně jako část obyvatel Země. To je ale náhoda ! Takže vytvořit a nahrát jim virus do řídícího systému, který se ani nikdo neobtěžoval předem analyzovat, je otázkou prár minut pro geniálního programátora. Valstně proč ne. Vždyť pilota práškovacího letadla přeškolíte na nadzvukovou stíhačku, včetně obsluhy zbraňových systémů, taky během půl hodiny…

Bitevní loď – tak to je vyloženě lahůdka pro člena Saturninovy Společnosti pro odhalování nesmyslů v románech (zde ve filmech). Parní lokomotiva, aby mohla vyjet ráno na trať, se musela zatopit nejméně večer před výjezdem. A to byl kotel udržovaný a procházel pravidelnými prohlídkami. Bitevní loď Missouri měla však kotle velmi zvláštní. I když byly několikanásobně větší než kotel parní lokomotivy a i když byly odstaveny bez údržby deset let, loď je připravena k vyplutí za pár minut… Vyhození kotvy má za následek přibití křižníku ke dnu moře a k otočení mnohasettunového kolosu kolem osy… Když do podzemního kabelu pustíte proud, začnou kolem něj hořet stromy… elektromagnetické vlny jsou vidět jako jasný svítící paprsek… který se pohybuje asi tak rychle, jako vrtulové letadlo…

Jo, asi si říkáte že jsem hnidopich. Asi jsem. Jenže ze sebe nerad nechám dělat vola. A vám ty nesmysly nevadí ?

Sci-fi kolekce 3 DVD lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>