Tohle moje povídání pochází z roku 2005, ale snad se tam toho od té doby moc nezměnilo. Na Kanárské ostrovy jsem se tenkrát dostal vlastně náhodou, na pozvání…

Tenerife – největší z Kanárských ostrovů. Kanárské ostrovy se nacházejí v Atlantském oceánu nějakých 100-300 km západně od pobřeží Afriky přibližně na úrovni hranice mezi Marokem a Západní Saharou. Rozloha Tenerife je něco málo přes 2000 km čtverečních. Počet obyvatel je asi 700.000. Dominantou ostrova je nejvyšší hora Španělského království – sopka Pico Del Teide,

Pico del Teide

která při malých rozměrech ostrova dosahuje úctyhodných 3718 metrů nadmořské výšky.  Primát prý tato hora drží ve „vrhání stínu“. Při východu slunce má vrhat nejdelší viditelný stín na světě – 50 km dlouhý, který dopadá až na sousední ostrov La Gomera. Správním střediskem je město Santa Cruz de Tenerife. Konají se zde v únoru karnevaly, údajně druhé největší hned po Rio De Janeiru. Geograficky sice patří k Africe, ale ostrovy jsou součástí Španělska. Úřední řečí je španělština a platidlem Euro – jsou tedy součástí Evropské Unie a lze sem cestovat i na občanský průkaz. Anglicky se zde také domluvíte, většina turistů je totiž z Velké Británie. Hlavním zdrojem příjmů je samozřejmě turistický ruch. Dále se zde pěstují banány, citrusy a vinná réva. V našich končinách koluje o Kanárských ostrovech jedno veliké nedorozumění. Je to jejich název. Na ostrovech najdete kanáry možná v klecích v domovech některých obyvatel. Ve volné přírodě zde žijí vrabci, holubi, čejky a pár dravců. Jde o omyl, který vznikl z podobně znějícího českého „kanár“ a latinského „canis“ resp. řeckého „canaris“ – pes ! Správně by se tedy mělo říkat „Psí ostrovy“. Název vznikl podle polodivokých psů původních

Guimar

praobyvatel Guančů. Se psy se zde stále můžete setkat (kanárský podenco), kteří se stále používají k lovu divokých králíků. Guančové byli vyhubeni Španěly v 16. století. Kromě psů po nich na ostrově zbyly terasy poskládané z kamení, na kterých v úrodném sopečném tufu pěstovali plodiny nezbytné k přežití. Historií tohoto záhadného národa se zabýval i známý cestovatel Thor Heyerdahl, který na sklonku života na ostrově žil. U městečka Guimar ve východní části objevil pyramidy a na jejich místě zřídil i muzeum. Místní obyvatelé měli v úmyslu tyto pyramidy zničit, protože se domnívali že jde o na ostrovech běžné terasy po Guančích. Heyerdahl však odhalil jiný způsob stavby, který odpovídá spíš pyramidám středoamerických indiánů ! A tak k záhadě původu Guančů v těchto zeměpisných šířkách zcela neobvykle bělochů, přibyla i záhada původu pyramid, které jsou ještě starší než Guančové…

Možná čekáte, že budu básnit o plážích a o koupání v moři. K těmto aktivitám mi připadá ostrov Tenerife celkem nezajímavý. Pláží je tu málo a jsou, až na jednu výjimku na severovýchodě, pokryty šedým sopečným pískem. Většinu pobřeží tvoří strmá skaliska. Na své si mohou přijít surfaři a potápěči. Koupat se můžete třeba ve venkovním hotelovém bazénu… Mnohem zajímavější je Tenerife třeba pro turisty a botaniky. Povrch ostrova je pro našince nezvyklý. Většinu pokrývá sopečná vyvřelina, takže jsem si připadal jako na nějakém obřím staveništi. Z rostlin je nejhojnější opuncie s červenými, žlutými nebo oranžovými květy, netřesky, vřesy a jiné sukulenty. Vzácností není ani obří aloe vera. Ostorv oplývá endemity – rostlinami, které se nenacházejí nikde jinde na světě. Z nich je jakýmsi symbolem Tenerife majestátní svícen

Hadinec teidský

Tajinaste rojo (Hadinec teidský) na jaře obsypaný tisíci drobných červených květů. Dorůstá až dvoumetrové výšky.

Z živočichů jsou tu k vidění hlavně všudypřítomné ještěrky. Na ostorvech nežije nic jedovatého a kromě ptáků ani žádní dravci. Za návštěvu stojí „barrancos“ – kaňony, které vytvořila láva v dobách bouřlivé sopečné činnosti. První z nich – Barranco del Infierno, tedy „Pekelný kaňon“, najdete v jižní části ostrova nedaleko městečka Adeje. U brány si zakoupíte vstupenku za 3 Eura a čekáte až na vás přijde řada… Je zde omezený vstup a kaňon hlídají průvodci. Vyšlapaný chodníček vás povede údolím obklopeným strmými skalami a porostlým na místní poměry docela bujnou vegetací. Cestu lemují i kanály a akvadukty vybudované snad ještě původními Guanči. V kaňonu je totiž tekoucí voda, což je v těchto zeměpisných šířkách velká vzácnost. Až se dostanete k vodě a projdete bambusovým křovím, ocitnete se u jezírka, do kterého se z padesátimetrové výšky spouští vodopád. O pár desítek metrů dále se podobná scenerie ještě jednou opakuje.

Barranco del Infierno

Zpátky se musíte vrátit stejnou cestou. Druhý kaňon je v západní části, jeho začátek najdete v horské vesnici Masca, která dala kaňonu název. Barranco de Masca je na celodenní túru, cesta není tak vyšlapaná jako v Barranco del Infierno, občas se ztrácí na skalách. Vstupné se zde neplatí. I když je zde oficiální turistická cesta, značky tak, jak je známe my, tu nehledejte. Občas uvidíte barvou namalovanou bílou tečku na skále nebo kamenného „mužíka“. Skály vás ale stejně celkem neomylně povedou. Obří palmy, bizarní skalní útvary, bambus… skály jsou tak vysoké, že je těžko odhadnout, jestli jsou vysoké 100 metrů nebo kilometr. A podobně jako v prvním kaňonu i zde je tekoucí voda a s ní související stavby. Ve chvíli kdy si myslíte, že jste někde hluboko ve vnitrozemí se najednou otevře nečekaný pohled na širé moře… (Druhý díl)

Podle tohoto průvodce jsem se na ostrově bezpečně orientoval: