Občas se „utrhnu“ a udělám si sólo výlet. Tuhle trasu jsem plánoval už nejmíň tři roky a usoudil jsem, že právě dozrál čas k její realizaci. O víkendech do Mohelna (kraj Vysočina, okres Třebíč) jedou pouze tři autobusy za den. Takže jsem jel tím ranním (přestup z vlaku v Zastávce u Brna). Na rozdíl od předpovědi „polojasno“ bylo totálně zataženo a trochu poprchávalo. Naštěstí po příjezdu do cíle přestalo. Po zběžné prohlídce městečka jsem se vydal nejkratší cestou k rozhledně Babylon, hadcovou step si nechám až na zpáteční cestu.

Na to že je srpen by mohlo být i tepleji. Poté co jsem zašel do lesa, vítr se trochu utišil. Sem tam vykoukne i sluníčko (polojasno to ale rozhodně není). Občas si zobnu ostružin. Na rozdíl od nejbližšího okolí Brna tady skoro nerostou houby. A přitom je to takový krásný dubově borový les. Cesta utíká rychle, jde se téměř po rovině. Až před rozhlednou je mírné stoupání. Po vyhlídce z rozhledny a jejím vyfotografování pokračuji na sever, ale pár set metrů po přetnutí silnice zatáčím doleva na neznačenou cestu směrem na červenou značku ke Kramolínu. Na téhle cestě jsem objevil krásnou oranžovou houbu, asi nějaký druh choroše.

Do Mohelna jede autobus alespoň třikrát denně, do Kramolína o víkendu nejede nic. Jenom loď. A tou se dostanete například do Hartvíkovic, kam nejezdí taky nic… Pokračuji po silnici na hráz. Pokud nejsem mezi stromy, stále je vidět osm chladících věží jaderné elektrárny Dukovany. Pod hrází Dalešické přehrady je další gigant – skoro půlgigawattová vodní elektrárna.

Za hrází Dalešické přehrady málem minu na červené značce odbočku na lesní silnici podél jižního břehu Mohelenské přehrady. Po asfaltě je to teď docela otrava. Ani ten les tady není moc pohledný. Okolí cesty alespoň trochu rozveselují kvetoucí bramboříky. Za necelou hodinku přicházím na rozcestník se zelenou a mířím lesní cestou směrem ke zřícenině Rabštejn. Na to, že hrad zpustl už ve čtrnáctém století, tak ta jedna zeď co tam zůstala je vlastně zázrak. Na stromech kolem trosek hradu mě zaujaly zbytky zaniklé žluté značky. A podle všeho jednou zrušené, poté přeznačené jinou cestou a pak opět zrušené. Matně si vzpomínám, že v době stavby obou přehrad jsme tu s klubem turistů šli (já jako dítě školou povinné, doba výstavby přehrad tomu odpovídá), nebo spíš packali přes pokácené stromy, které musely ustoupit stavbě přehrady. Možná to bylo právě po téhle žluté.

Z Rabštejna už pokračuje společně se zelenou pěkná lesní cesta, která pak pod dráty vysokého napětí, co vedou z poslední elektrárny v kaskádě, pokračuje mírně krkolomným klesáním a po překonání potoka opět stoupáním k široké lesní cestě. V tom klesání jsem našel okousaného kozáka, tak jsem ho tam nechal. Co s jednou houbou ? Za hrází v.e. Mohelno jsem úspěšně zabloudil, když se mi ztratila červená značka. Tak jsem pokračoval po úzké silnici – cyklostezce – několika serpentinami směrem k papírně – rozcestí.

A tím jsem se ocitl na naučné stezce „Mohelenská hadcová step“. Na to, že je tu přírodní rezervace, se někteří návštěvníci chovali poněkud hlučně… Tak jsem přidal do kroku a podél břehu řeky Jihlavy jsem došel k Mohelskému mlýnu. Po naučné stezce jsem vystoupal k vyhlídce. Tady jsem si připravil foťák, protože v dálce podezřele skotačilo nejméně pět dravců. Pořídil jsem pár záběrů, doma jsem ale zjistil, že to byly jen poštolky. Měl jsem dojem, že by to mohlo být něco „lepšího“, třeba ostříž nebo sokol… Jinak mě na hadcové stepi nic moc nezaujalo, možná tady toho víc kvete na jaře. Škoda že jsem neviděl například dudka chocholatého, který tu údajně žije.

Další dvě hodiny jsem proflákal couráním po naučné stezce a po Mohelně, než jsem se dočkal toho posledního ze všech tří autobusů.

P.S. ta červená značka pod Mohelenskou přehradou je tak málo využívaná, že si několik let nikdo nevšiml hned tří chyb ve vedení značky na mapy.cz. Nahlášeno, bude opraveno 🙂

Sportovní, turistické a jiné vybavení…

 Od umění a počítačů je třeba si zase odskočit do přírody. Dnešní výlet s Klubem turistů začal celkem tradičně odjezdem spěšného vlaku „Pernštejn“ z nádraží v Brně – Králově Poli. A stejně tradičně tím vlakem jelo i dost cyklistů. Předpověď počasí ovšem strašila na odpoledne bouřkami a přívalovými dešti… Proběhli jsme Bystřicí a po modré značce pokračovali směrem

Cestou z Aueršperka na Zubštejn

na zříceninu Aueršperk. Už jsem tudy kdysi šel. V hlavě mi zůstala jakási vzpomínka na cestu, která křížila les jak pouťová horská dráha. Nahoru, dolů, nahoru, dolů…. ale už jsem zapomněl, kde to bylo. Byla to tahle. No, aspoň jsme udělali něco pro kondici. Obloha se už zatahovala a na obzoru se kupily zlověstné mraky. Zajímavé je, že když nás chodí kolem dvaceti, pokaždé někdo slaví narozeniny, dnes dokonce troje najednou. Při tom počtu turistů mi to nějak nevychází. Někteří je musí slavit i pětkrát do roka, jinak to není možné 😀 Společenská událost se odehrála na Aueršperku. Ze zříceniny toho moc nezbylo, ale jedna malá zeď se siluetou hradní studny nebo snad věže ještě připomíná zašlou slávu hradu. V rámci oslav jsem nepohrdl tyčinkami a výbornými domácími buchtami. Ovšem když dlouho na výletě stojím na jednom místě, moc mě to nebaví… Takže jsem se za prvního zahřmění rozloučil a pokračoval v cestě sám (stejně zústavší podezřívám, že si cestu zkrátili a vrátili se autobusem z Víru). Takže moje další zastávka byla na zřícenině Zubštejn. To je jiné kafe, z té zbylo daleko víc než z Aueršperka a je to skutečná dominanta místní krajiny. Jsem sice povahy dobrodružné, ale zase ne tolik, abych pozoroval údery blesků z cimbuří, tak jako skupinka děvčat, která šla přede mnou. Takže jsem rychle udělal pár záběrů a vydal se zpět do Pivonic. Zatím spadlo jen pár kapek, ale pořád hřmí… Za Pivonicemi mě to chytlo. Vytahuju pláštěnku a jsem smířen s celodenním lijákem. Za deset minut přestalo pršet. Ale byl jsem mokrý i tak.

Zubštejn

Bylo hrozné dusno a potil jsem se. Zbytek cesty byl hodně rozmanitý. Polní cesta, silnice, lesní cesta, džungle s maliním a kopřivami… Slečna na autobusové zastávce (obsluha bufetu) mě zve na Kofolu. Odmítám se slovy, že spěchám na vlak a ani jsem moc nekecal. I když jsem nevěděl, jestli to z Nedvědic jezdí v sudou nebo lichou. V Ujčově ještě malá přeháněčka, ale to bylo všechno. Joo a co houby ? Minulý týden pršelo, bylo teplo, tak by po dešti měly růst houby jako houby po dešti, ne ? Prdlajs… pár „lysohlávek“ a několik okousaných holubinek. Takže na nádraží přicházím akorát pět minut před odjezdem a vydávám se směr Brno.