Z Mohelna do Mohelna

Občas se „utrhnu“ a udělám si sólo výlet. Tuhle trasu jsem plánoval už nejmíň tři roky a usoudil jsem, že právě dozrál čas k její realizaci. O víkendech do Mohelna (kraj Vysočina, okres Třebíč) jedou pouze tři autobusy za den. Takže jsem jel tím ranním (přestup z vlaku v Zastávce u Brna). Na rozdíl od předpovědi „polojasno“ bylo totálně zataženo a trochu poprchávalo. Naštěstí po příjezdu do cíle přestalo. Po zběžné prohlídce městečka jsem se vydal nejkratší cestou k rozhledně Babylon, hadcovou step si nechám až na zpáteční cestu.

Na to že je srpen by mohlo být i tepleji. Poté co jsem zašel do lesa, vítr se trochu utišil. Sem tam vykoukne i sluníčko (polojasno to ale rozhodně není). Občas si zobnu ostružin. Na rozdíl od nejbližšího okolí Brna tady skoro nerostou houby. A přitom je to takový krásný dubově borový les. Cesta utíká rychle, jde se téměř po rovině. Až před rozhlednou je mírné stoupání. Po vyhlídce z rozhledny a jejím vyfotografování pokračuji na sever, ale pár set metrů po přetnutí silnice zatáčím doleva na neznačenou cestu směrem na červenou značku ke Kramolínu. Na téhle cestě jsem objevil krásnou oranžovou houbu, asi nějaký druh choroše.

Do Mohelna jede autobus alespoň třikrát denně, do Kramolína o víkendu nejede nic. Jenom loď. A tou se dostanete například do Hartvíkovic, kam nejezdí taky nic… Pokračuji po silnici na hráz. Pokud nejsem mezi stromy, stále je vidět osm chladících věží jaderné elektrárny Dukovany. Pod hrází Dalešické přehrady je další gigant – skoro půlgigawattová vodní elektrárna.

Za hrází Dalešické přehrady málem minu na červené značce odbočku na lesní silnici podél jižního břehu Mohelenské přehrady. Po asfaltě je to teď docela otrava. Ani ten les tady není moc pohledný. Okolí cesty alespoň trochu rozveselují kvetoucí bramboříky. Za necelou hodinku přicházím na rozcestník se zelenou a mířím lesní cestou směrem ke zřícenině Rabštejn. Na to, že hrad zpustl už ve čtrnáctém století, tak ta jedna zeď co tam zůstala je vlastně zázrak. Na stromech kolem trosek hradu mě zaujaly zbytky zaniklé žluté značky. A podle všeho jednou zrušené, poté přeznačené jinou cestou a pak opět zrušené. Matně si vzpomínám, že v době stavby obou přehrad jsme tu s klubem turistů šli (já jako dítě školou povinné, doba výstavby přehrad tomu odpovídá), nebo spíš packali přes pokácené stromy, které musely ustoupit stavbě přehrady. Možná to bylo právě po téhle žluté.

Z Rabštejna už pokračuje společně se zelenou pěkná lesní cesta, která pak pod dráty vysokého napětí, co vedou z poslední elektrárny v kaskádě, pokračuje mírně krkolomným klesáním a po překonání potoka opět stoupáním k široké lesní cestě. V tom klesání jsem našel okousaného kozáka, tak jsem ho tam nechal. Co s jednou houbou ? Za hrází v.e. Mohelno jsem úspěšně zabloudil, když se mi ztratila červená značka. Tak jsem pokračoval po úzké silnici – cyklostezce – několika serpentinami směrem k papírně – rozcestí.

A tím jsem se ocitl na naučné stezce „Mohelenská hadcová step“. Na to, že je tu přírodní rezervace, se někteří návštěvníci chovali poněkud hlučně… Tak jsem přidal do kroku a podél břehu řeky Jihlavy jsem došel k Mohelskému mlýnu. Po naučné stezce jsem vystoupal k vyhlídce. Tady jsem si připravil foťák, protože v dálce podezřele skotačilo nejméně pět dravců. Pořídil jsem pár záběrů, doma jsem ale zjistil, že to byly jen poštolky. Měl jsem dojem, že by to mohlo být něco „lepšího“, třeba ostříž nebo sokol… Jinak mě na hadcové stepi nic moc nezaujalo, možná tady toho víc kvete na jaře. Škoda že jsem neviděl například dudka chocholatého, který tu údajně žije.

Další dvě hodiny jsem proflákal couráním po naučné stezce a po Mohelně, než jsem se dočkal toho posledního ze všech tří autobusů.

P.S. ta červená značka pod Mohelenskou přehradou je tak málo využívaná, že si několik let nikdo nevšiml hned tří chyb ve vedení značky na mapy.cz. Nahlášeno, bude opraveno 🙂

Aku Conero GTX lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>


Sportovní, turistické a jiné vybavení…

Asi jsem se stal součástí brněnské kulturní historie…

A to moc nepřeháním. V pátek 8.8.2014 proběhl v Brně na Kapucínském náměstí první ročník akce s názvem „Jam Fest Brno„. Vždycky když jsem na plakátech viděl napsáno „jam“, tak to znamenalo akorát to, že v jeden večer hrají dvě a nebo více kapel. Jenže slovo „jam“ nebo „jamovat“ odjakživa znamenalo: „kdo umí a chce, přijde a hraje, třeba z publika“. A přesně takto pojali organizátoři tento večer, za což jim patří veliký dík. Protože to chce i kus odvahy a od muzikantů také hodně sebekázně, aby při exhibici svojí hry nezapomněli i na ostatní…

První půlka večera začala s celkem pochopitelným zpožděním, protože detaily, zejména co se týče technického vybavení na pódiu, se dolaďovaly až na místě dodatečně. Mezitím již preludoval nevidomý pianista (jeho prsty velmi nápadně připomínaly prsty Mariana Vargy…) a přidala se i bubenice (s jejím tátou jsem hrával v Opůlpáté blues). Objevilo se i několik známých z Rockových kurzů, bubeník z uBer (kdysi Mgr. Kelley) a když se podařilo zprovoznit baskytarový aparát, dorazila i kamarádka Jana… K fungující rytmice a k piánu se přidal i flétnista a první improvizace začaly. Nesly se především v duchu latinskoamerických rytmů. K tomu se harmonika moc nehodí a ani by s melodickými postupy v tomto žánru neladila. Za potlesku pro flétnistu přišel další muzikant, tentokrát s elektrifikovaným ukulele, které znělo velmi zajímavě. K rytmice se přidávají dva pouliční hráči na djembe, sedají před pódium a šéf akce jim nastavuje mikrofon blíže k nástrojům. Opět se přidává i flétna a diváci (nemám odhad na počty, snad 150-200 ?) se začínají vlnit v rytmu a dostávají se stejně jako muzikanti do transu. Kapela mění rytmus a muzikálová melodie (asi z Vlasů, kdybych si já tak pamatoval názvy skladeb….) vylákala na pódium i Lucku – zpěvačku, kterou znám z workshopů. Za ovací publika končí první půlka večera a organizátor se ujímá mikrofonu.

Přestavuje se aparatura a přicházejí kytaristé. Rytmus i tónina mi začínají být povědomé. Není to sice blues, ale s harmonikou se to „nebije“. Nastupuji na pódium a při prvním fouknutí mě napadá první melodický riff, který po pauzách několikrát zopakuji a moduluji do vyšší polohy. V pauzách do rytmu přidávám i lehké taneční kreace a myslím že jsme s diváky na jedné vlně… Jsem v transu. Ale také je potřeba dát prostor ostatním. Takže po sóle na piáno a na kytaru přidám ještě „rozlučkový“ riff, s úklonou a za potlesku odcházím z pódia. Přichází i flétnista, který vtipně v té mnou načaté melodické linii pokračuje. Odcházím zpět k Janě. Diváci na mě koukají a uznale pokyvují hlavami (díky). Z dalších zajímavých nástrojů zazněl asi hlasový syntezátor (?) a pak přišla i zpěvačka – učitelka zpěvu. Jak nám prozradila i onen hlavní organizátor je jejím žákem. S Janou jsme to nevydrželi a na „parketě“ který sestával z mohutných kočičích hlav, jsme rozjeli taneční jam. Přidalo se k nám asi sedm dalších děvčat, ta první z nich bezpochyby načichlá swingem a lindy hop. Za závěrečných tónů Skyfall od Adele (to si náhodou pamatuji, protože na tu jsme předloni půl roku nacvičovali taneční vystoupení v Centru Tance) pomalu večer končí a organizátoři nás zvou na afterparty do blízkého rockového klubu Brooklyn. Neskrývali svoje nadšení z vydařené akce a (nejen) já se těším na druhý ročník. Doufám že budu v tou dobou Brně.

Do Brooklynu už se nám moc nechtělo a tak jsme s Janou odjeli na Brněnskou přehradu, že tam hraje nějaký její známý v country kapele…. nóóó a že by se chtěla taky koupat. Dvě zastávky před Přístavištěm se citelně ochladilo 🙂 (je půl jedenácté večer). Z koupání nebude nic. Countrysté hráli pěkně, schopní muzikanti… ale ten repertoár. Opravdu jsem v stoje usínal. Po tom nářezu a emocích co jsme zažili před pár hodinami takové uspávání hadů… slaďoučké, pomaloučké… ee, nic pro mě. No a tak jsme se vydali domů a pochvalovali si, jaký to byl krásný, zážitky nabitý večer.

Lee Oskar 1910 Lee Oskar různá ladění lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>

Jazz dance

jazz dance 1Tedy jazzový tanec se vyvinul z mnoha různých vlivů a směrů. Prapůvod má někdy v přelomu 19. a 20. století v afroamerické komunitě otroků (New Orleans). Jak název napovídá, tancoval se na tehdejší jazzovou hudbu a od třicátých let 20. století se začal prosazovat jako výrazový prostředek v divadlech,

zejména v kabaertu a v muzikálu, především v USA (divadlo Broadway, New York), zatímco v Evropě se v té době vyvíjel moderní tanec. Jazz dance se rozšířil do Evropy až v 50. letech 20. století díky vlivu americké kultury po Druhé světové válce. Hlavním vlivem zde bylo pravděpodobně uvedení muzikálu West Side Story. K původním afroamerickým variacím (jazzový krok, vlny, izolace pohybů částí těla…) se poté připojily i prvky z klasického baletu (piruety, chainé, passé, skoky…), stepu a společné prvky lze nalézt i ve swingu (kick-ball-change, slide…) a převážně vtéto spojené formě známe jazz dance dnes. V současnosti je ovyklé že se jazz tancuje i na ne-jazzovou hudbu jako například pop nebo rock (viz např. film Center Stage –  Tanec s vášní).

jazz2Spojením jazz dance a moderny který se tancuje na pomalou, romantickou hubu vznikl styl „lyrical jazz“ nebo dynamičtější „contemporary jazz“ (představitelka tohoto stylu v ČR je např. Leona „Qaša“ Kvasnicová).

Základy jazz dance položil Jack Cole, významný popularizátor a moderní divadelní a filmový choreograf druhé poloviny 20. století byl zejména Bob Fosse.

V Brně chodím na jazz dance do tanečního studia No Feet (vyučuje se tu i step a street…), dalším studiem, které se jazzu věnuje je Centrum Tance.

Ondřej Havelka – Platinum Collection CD lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>

Houby

Začátkem jara to letos na houby vůbec nevypadalo. Bylo neobvyklé sucho. Zima bez sněhu a jaro bez deště. Ještě v neděli na Vysočině to vypadalo beznadějně. Ale donesla se mi nějaká šuškanda, že v těsném okolí Brna rostou. Tak jsem se ve středu po práci vydal do Ivanovic busem MHD č. 41 a zamířil nejkratší cestou do lesa. Po třičtvrtě hodině jsem s myšlenkou „co s tím budu dělat ?“ vyhlásil „stop stav“. Plná taška převážně hřibů podmásníků. Další už jsem v lese nechal, nebylo je kam dávat. A k tomu čtyři dubáky, pár holubinek a růžovek… Na Facebooku mi sem tam někdo dá jeden nebo dva „lajky“ na moje umělecké nebo sportovní aktivity, ale fotka s těmi houbami je u mých přátel bezkonkurenčně nejoblíbenější. Tak ji sem dám taky, třeba mi to taky přitáhne čtenáře na blog…

houby

houby

Kapesní atlas hub lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>

Prokrastinace

Mám v úmyslu učit se kreslit v Corelu. Ale místo toho prokrastinuju sledováním videí o prokrastinaci na Youtube… Prokrastinuju = nechce se mi. Nevím proč je kolem toho taková věda. Je to něco jako selfie, taky módní slovo. O nebezpečí selfií se tu časem možná taky rozepíšu. Jsou to nebezpeční živočichové. Paraziti přežívající v trávícím traktu. Něco jako škrkavky. Rozepíšu se, pokud ovšem zrovna nebudu prokrastinovat…

Konec prokrastinace – Petr Ludwig lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>

Bystřice nad Pernštejnem – Nedvědice

 Od umění a počítačů je třeba si zase odskočit do přírody. Dnešní výlet s Klubem turistů začal celkem tradičně odjezdem spěšného vlaku „Pernštejn“ z nádraží v Brně – Králově Poli. A stejně tradičně tím vlakem jelo i dost cyklistů. Předpověď počasí ovšem strašila na odpoledne bouřkami a přívalovými dešti… Proběhli jsme Bystřicí a po modré značce pokračovali směrem

Cestou z Aueršperka na Zubštejn

Cestou z Aueršperka na Zubštejn

na zříceninu Aueršperk. Už jsem tudy kdysi šel. V hlavě mi zůstala jakási vzpomínka na cestu, která křížila les jak pouťová horská dráha. Nahoru, dolů, nahoru, dolů…. ale už jsem zapomněl, kde to bylo. Byla to tahle. No, aspoň jsme udělali něco pro kondici. Obloha se už zatahovala a na obzoru se kupily zlověstné mraky. Zajímavé je, že když nás chodí kolem dvaceti, pokaždé někdo slaví narozeniny, dnes dokonce troje najednou. Při tom počtu turistů mi to nějak nevychází. Někteří je musí slavit i pětkrát do roka, jinak to není možné 😀 Společenská událost se odehrála na Aueršperku. Ze zříceniny toho moc nezbylo, ale jedna malá zeď se siluetou hradní studny nebo snad věže ještě připomíná zašlou slávu hradu. V rámci oslav jsem nepohrdl tyčinkami a výbornými domácími buchtami. Ovšem když dlouho na výletě stojím na jednom místě, moc mě to nebaví… Takže jsem se za prvního zahřmění rozloučil a pokračoval v cestě sám (stejně zústavší podezřívám, že si cestu zkrátili a vrátili se autobusem z Víru). Takže moje další zastávka byla na zřícenině Zubštejn. To je jiné kafe, z té zbylo daleko víc než z Aueršperka a je to skutečná dominanta místní krajiny. Jsem sice povahy dobrodružné, ale zase ne tolik, abych pozoroval údery blesků z cimbuří, tak jako skupinka děvčat, která šla přede mnou. Takže jsem rychle udělal pár záběrů a vydal se zpět do Pivonic. Zatím spadlo jen pár kapek, ale pořád hřmí… Za Pivonicemi mě to chytlo. Vytahuju pláštěnku a jsem smířen s celodenním lijákem. Za deset minut přestalo pršet. Ale byl jsem mokrý i tak.

Zubštejn

Zubštejn

Bylo hrozné dusno a potil jsem se. Zbytek cesty byl hodně rozmanitý. Polní cesta, silnice, lesní cesta, džungle s maliním a kopřivami… Slečna na autobusové zastávce (obsluha bufetu) mě zve na Kofolu. Odmítám se slovy, že spěchám na vlak a ani jsem moc nekecal. I když jsem nevěděl, jestli to z Nedvědic jezdí v sudou nebo lichou. V Ujčově ještě malá přeháněčka, ale to bylo všechno. Joo a co houby ? Minulý týden pršelo, bylo teplo, tak by po dešti měly růst houby jako houby po dešti, ne ? Prdlajs… pár „lysohlávek“ a několik okousaných holubinek. Takže na nádraží přicházím akorát pět minut před odjezdem a vydávám se směr Brno.

Husky Malin černá 25l lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>

Ohlédnutí za Rockovými Kurzy 2014

 Akce s názvem Rockové kurzy existuje již osmnáctý rok a letos jsem se jí zúčastnil již čtvrtý rok po sobě. Celý název zní „Rockové kurzy a Letní umělecká dílna“ od odby, kdy k hudebním oborům, jako jsou kytara, klávesy, baskytara, bicí, zpěv, tvorba hudebních textů nebo zvukařina přibyly i obory nehudební – kresba a malba, tvorba šperku nebo (můj nejoblíbenější) scénický tanec. Rockové kurzy (dále jen RK) to je deset dní nabitých workshopy, kdy se hraje, zpívá, maluje, fotí, tancuje a po večerech debatuje a také hraje na

Rockové kurzy

Rockové kurzy

terase až do brzkých ranních hodin. Pro účastníky (důvěrně se jim říká „kurzáři“) není problém si popovídat a zajamovat s muzikanty z první ligy – třeba s perkusistou od Čechomoru, vokalistkou od Kamila Střihavky, klávesistou od Felixe Slováčka nebo kytaristou z „Uvolněte se prosím“, který si zahrál v kapele i s Karlem Gottem 🙂 Atmosféra je nepopsatelná, to se prostě musí zažít… A tak zatímco někteří muzikanti svou účast na kurzech zkracují, protože mají „kšeft“ s kapelou, já to dělám obráceně. Oznámím kapelníkovi, že jsem na RK, takže proto nemůžu hrát na našem koncertě, jehož termín se kryje s RK. Slovo „rockové“ je třeba brát hodně s rezervou, stylově nejsou workshopy omezeny. Lektoři na úvodním a závěrečném jamu předvádějí skladby spíše ze škatulek „jazzrock“ a „fusion“, při kterých se lektor basové kytary Honza Tulenko často utrhne při hře ze řetězu při prezentaci kusů od Marcuse Millera a lektor kytary a autor celého projektu – kytarista Honza Militký – jen v pozadí sekunduje lehkým doprovodem s ostatními členy lektorské kapely 🙂

Do letošního roku se workshopy odehrávaly v penzionu Brněnka ve Velkých Losinách v krásném kraji pod Jeseníky. Když jsem sem přijel poprvé v roce 2011, zažil jsem dejavu – vlastně tu nejsem poprvé! Vždyť tady jsem už byl. Někdy před osmatřiceti lety… na soustředění s dětským pěveckým sborem. V paměti mi z té doby uvízly jen dvě věci: Velké Losiny a dřevěné chatky za ubytovnou. Ty chatky… jo, v těch jsme přece tenkrát bydleli! Je

zámek Velké Losiny

zámek Velké Losiny

vidět, že tohle místo je prostě nasáklé múzami už z dávné minulosti. Že by v tom měli prsty duchové upálených čarodějnic? A nebo se naopak tímto způsobem kají jejich kati? Ale čarodějnice se zde již neupalují. V losinském zámku vám průvodce poví, jak to tenkrát bylo. Ruční papír se tu však vyrábí stále. Můžete si jej i v prodejně vedle muzea papírnictví koupit. Ve Velkých Losinách byly RK bohužel naposledy. Příští rok se stěhují na Šumavu. Dříve bývaly u Prachatic, teď budou pravděpodobně v Domažlicích.

Co se týká hudebních oborů, workshopy nejsou příliš vhodné pro ty, kteří nikdy na nic nehráli (snad s výjimkou oboru „perkuse“). Pokud jste v životě nedrželi (například) kytaru v ruce, tak se tam tam na ni z nuly skutečně hrát nenaučíte. Ale pokud už chvíli na něco hrajete, můžete tu načerpat inspiraci, rozšířit si obzory, odbourat zlozvyky nebo prostě navázat nová přátelství. U nehudebních oborů to však zpravidla možné je. Sice se z vás přes noc nestane Picaso ani Harapes, ale něco se naučíte a možná vás chytne něco, o čem jste předtím neměli ani tušení, tak jako mě chytil tanec.

No a já jako vášnivý pěší turista a milovník Jeseníků jsem si neodpustil několik výletů. Hned v neděli dopoledne jsem se vydal na okružní výlet přes Rapotín, Kamenitý kopec a Maršíkov

z ranní procházky

z ranní procházky

zpátky k Brněnce. Přes den už pak v týdnu moc času nebylo, tak jsem to vyřešil ranními procházkami před snídaní – celkem tři vycházky od Brněnky přes hotel Diana na kótu „Prameny“ a zpět, každá celkem 8 km. A v pátek se mi povedlo utrhnout na půldenní výlet na Vřesovou studánku a Červenohorské sedlo. A konečně jsem si tak projel i celou želeniční trať ze Šumperka až do Koutů nad Desnou…

Tentokrát jsem si kromě mých tradičních oborů zpěv a tanec vzal i „kresbu a malbu“ kvůli rozšíření obzorů a také kvůli lektorovi Trigovi, což je velký srandista a zajímavý a kreativní člověk (to se ovšem dá říct o všech lektorech RK). Škoda, že jsem tam nechal moje dva výtvory – abstraktní obraz s hudební témaikou a komiksové auto v ulicích Detroitu, když to ještě bylo „rock city“ (jak zpívá skupina Kiss) a nikoli ghost city jako dnes…

Celá akce končí tradičně závěrečným vystoupením jednotlivých oborů (akce je veřejná) a prezentací libovolných hudebních i jiných seskupení. Obor „tanec“ byl bohužel zastoupen tak

Kraken blahopřeje...

Kraken blahopřeje…

skromně, že naše choreografie ani oficiálně prezentována nebyla 🙁 Na zpěvácké vystoupení jsem si vybral skladbu Dreamer od Ozzyho Osbourna a myslím že se mi povedla, jak jsem usoudil z reakcí publika. Stejně tak při vystoupení volných formací s podporou dalších muzikantů i prezentace Černé růže od Kamila Střihavky a na závěr jsem si dal Led Zeppelin na foukačku.

Tady zpívám Střihavku s kapelou:

[embedyt]http://youtu.be/cPo_-wPGknI[/embedyt]

To, že tady napíšu, že RK přišel popřát k osmnáctinám i mimozemský Kraken, to vám opravdu nic neřekne, pokud nejste na místě a nevidíte to na vlastní oči. Podobně jako Vánoce v červenci i s padajícím sněhem, ty jsem tu už taky zažil…

Jsem opravdu zvědav na příští ročník v Domažlicích. Změna je to veliká, ale jak praví klasik: změna je život…

Kterak jsem utrpěl technologický šok…

Jsem fanda do počítačů i do nových technologií. Jenže taky stárnu. A tak mě technologie občas dokáží i šokovat. Ten první šok jsem utrpěl, když jsem viděl poprvé v činnosti navigaci v autě. Říkal jsem si: ježišmarja, jak „oni“ vědí kde jsme ? A jak vědí že ta zatáčka před námi je zakroucená právě takhle ? A ještě nám vynadají, že jedeme blbě a přitom mají pravdu. To je šílený…
Ale to ještě nic nebylo proti šoku nedávnému. Jsem fanda sci-fi, takže vím o existenci jediné klasické české kosmické sci-fi „Ikarie XB-1„, která je stejně stará jako já. Ve své době to byla bomba, ale dnes už (narozdíl třeba od o pět let mladšího filmu Vesmírná Odysea) vyvolá na tváři pousmání nad naivitou tehdejších kulis. Což ovšem nemění nic na tom, že jeho autor – režisér a scénárista Jindřich Polák – u nás patřil k nejvýznamnějším průkopníkům české filmové sci-fi a fantasy. No a tomuto pánovi tak nějak zbyly kulisy z Ikarie a tak s nimi ještě natočil pohádku „Klaun Ferdinand a raketa“ (nebo to s těmi kulisami bylo obráceně ? Nějak mi nesedí roky vzniku těch filmů), mám dokonce i brožovanou knížku. No a v tomto filmu byl v raketě umístěn „lechtostroj“, kulovitá místnost do které klaun Ferdinad vešel a v tom ho začala osahávat tykadla vysouvající se ze stěn. Ferdinand si pomyslel, že šlo jen o to lechtání, chichi, tak stroj nazval lechtostrojem. Jaké pak bylo jeho překvapení, když za místností začaly na pásu vyjíždět malé figurky – kopie klaunů Ferdinandů. Ten stroj kopíroval věci a dokonce i lidi (které ale zmenšoval) poté, co si je tykadly osahal. Při návratu na Zemi pak posádka rakety lechtostrojem kopírovala hračky a shazovala je dolů, aby dala najevo své mírové úmysly… No a pak jsem narazil na tohle: http://www.bitrebels.com/technology/most-realistic-3d-printed-action-figures/ (na internetu k nalezení jako „3D print of people“ apod…). Po oskenování laserem vás 3D tiskárna vytiskne úplně přesně. Vyrobí vaši dokonalou zmenšeninu včetně oblečení, zavazadel a vašeho psa, zatímco lechtostroj dělal jen stylizované loutky. Cítíte ten paradox ? Z vesmírné sci-fi se zatím v reálu nic nezhmotnilo. Skutečností, a to dokonce mnohem dokonalejší, se stal ten lechtostroj z POHÁDKY ! …

3D Factories ProfiMaker 0,2 mm lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>

Moje pokroky na piáno

Nebo spíš na MIDI keyboard se simulací piána. Používám buď VSTi od firmy Cakewalk nebo 4front a nebo externí modul Kurzweil ME-1. Jak si tak přehrávám Dreamera od Ozzyho Osbourna, docvaklo mi, proč je u klávesistů tak oblíbená tónina Cis dur. Na ty černé klapky se terfuje daleko líp než na bílé, když tak pěkně vykukují nad klaviaturu 🙂 Tedy hlavně pro nás, sluchaře. Pro notaře je to horší, ti tam mají v partituře křížků jak na válečném hřbitově.

P.S. ten válečný hřbitov se mi tam dostal asi nějak podvědomě… náhodou právě v den tragického stého výročí vyhlášení První světové války. A to je přesně o tom, o čem Ozzy v Dreamerovi zpívá: kdyby tak lidi přestali blbnout a měli se konečně rádi…g5447(P.S. ty klávesy jsem kreslil v Inkscape 🙂 )

MIDITECH i2 61 lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>