Tak jsem pobyl první týden prázdnin v kraji rybníků a cyklistů – na Třeboňsku v Lutové, poblíž Chlumu u Třeboně. Nás, pár pěšáků, jsme tam byli spíše raritní kousky, ale sem tam se mezi cyklisty i nějaký další pěškochodec vyskytnul. Jeden z výletů jsem si dal spíš západním okrajem České Kanady. Navštívili jsme též sídlo Emy Destinnové ve Stráži nad Nežárkou. Více nechť promluví fotografie…

Stráž nad Nežárkou

Rostou!

Třeboň

Rybník Svět v Třeboni

Schwarzenberská hrobka v Třeboni

Rybník Rožmberk

Chlum u Třeboně

Rybník Starý Kanclíř

Lutová u Třeboně

Tak jsem si zase na chvilku odskočil z tanečního sálu do přírody – na týden do Železné Rudy. Tradičně s CK Primaparta, kde už pomalu začínám působit spíš jako spolupracovník.

Od doby, kdy jsem tam naposledy byl se toho dost změnilo. Dříve zarostlá nádražíčka dostala nová nástupiště a poněkud tím ztratila na romantice. Tunel pod Špičákem (1748m) už není nejdelší v republice, ale o deset metrů jej překonal Březenský tunel u Chomutova. Z lesní horské pěšiny mezi potůčky a kameny mezi Čertovým a Černým jezerem je teď promenáda (naštěstí ne asfaltovaná, ale jen z válcované šotoliny).

Rozhledna na Poledníku je vidět už zdálky přes zbytky stromů ohlodaných kůrovcem a polámaných hurikánem Kyrill. Před patnácti lety nebyla pro stromy vůbec vidět, teprve až jste přišli těsně k ní. Dříve to ale nebývala rozhleda, ale sloužila jako vojenský objekt k odposlechům rádiového provozu (expozice připomínající tuto historii je uvnitř).

Na vrchlu Špičák vyrostla předloni úplně nová rozhledna. Trochu se nahoře kýve. Ale rozhled je tam pěkný.

Konečně jsem dobyl jezero Laka, kam jsem se dlouho chystal. Pěkné. A taky Prášilské jezero. Kachny, kachny…

Houby rostly, ale kromě růžovek jsem skoro jiné druhy neviděl. Jo, to tenkrát v Kubově Huti to bylo přímo mučení. Na výletě z Volar do Vimperka a cesta lemovaná jen pravými hřiby, které jsem si nemohl vzít, protože – co tam s nimi? Na hotelu…

Z dalších zajímavostí – v Rudě se mi podařilo natrefit na parní lokomotivu 475.111, která mě celý den na výletě provokovala houkáním.
A taky na mládě užovky hladké a na opravdu velkou užovku obojkovou. Rys ostrovid ani tetřev hlušec mi (bohužel) přes cestu nepřeběhli…

Návštěva muzea lokálních bavorských drach na německé straně Alžbětína byla taky zajímavá. Jenže mi ty lokomotivy nic moc neříkaly, kdy jsem je neznal. Kromě toho červeného motoráku.

Začátkem července 2015 jsem si zajel do Vysokých Tater. Vlastně se mi původně ani moc nechtělo, ale jiný letní týdenní turistický pobyt s mou oblíbenou CK Primaparta mi letos nevyšel. Nakonec, jak to tak bývá, to byla jedna z mých nejlepších dovolených vůbec. Měl jsem trochu obavy z davů lidí, ale kromě klasické západovýchodní magistrály na červené značce to nebylo tak hrozné. Bylo vedro. Ale aspoň nepršelo – kromě středy kdy jsme vtipně zařadili odpočinkový den s koupáním v termálech a prohlídku Belanských jeskyní.

Bylo docela zvláštní v krátkých rukávech překonávat sněhová pole ve výškách nad 2000 metrů nad mořem. Dobyli jsme, mimo jiné, Velkou Svišťovku, Bystré sedlo a Rysy. Priečně sedlo mi jednou před dvaceti lety stačilo. Kolmá stěna s řetězy už nějak není pro mě. Mimochodem – od roku 2013 je tahle žlutá značka (Zbojnická chata – Téryho chata) oficiálně upravena na obousměrnou. Dřív se mohlo jít jen směrem od Téryho chaty.

Cestou na Rysy nás u Popradského plesa překvapil neobvykle krotký, ale divoký pták – ořešník kropenatý – jednoduše si přišel pro svačinu… Nic podobného jsem ještě neviděl.

Obrázek vydá za tisíc slov, jak se říká, takže se pokochejte fotogalerií…