Státní svátek 28. října jsem využil k pobytu v krásném, ale stále ještě trochu pozapomenutém koutě naší země – v Českosaském Švýcarsku. S cestovní kanceláří Primaparta (jak je u mě obvyklé) jsem se vydal do Krásné Lípy, což městečko nedaleko Rumburka. Kdysi průmyslové, po odsunu německého obyvatelstva po Druhé světové válce chátrající, ale nyní z popela znovu vstávající. Z původního průmyslu nezbylo téměř nic, nyní žije tato oblast především cestovním ruchem.

Po příjezdu a vybalení jsme se s kamarády chopili kytar a tvořili kulturní program. Druhý den ráno jsme se vydali na výlet na rozhledny. Počasí nám bohužel nepřálo, byla mlha. Alespoň že nepršelo…Červená značka z Krásné Lípy směrem na západ vede údolím potoka Křinice a je lemována zajímavými stavbami (v těchto místech běžnými) – podstavovými domy. Některé jsou zrenovované, jiné polorozpadlé. Je zde i komín, který zbyl z bývalé Jaegerovy továrny – zde byly vynalezeny a vyráběny spodky – jégrovky. Z hradu Krásný buk toho moc nezbylo. Jen kopec s asi dvěma kameny. Zajímavé bylo, že jeden z našich průvodců se „přiznal“, že je potomkem majitelů a že je tedy vlastníkem části některého z těch šutrů 🙂 Poté jsme v houstnoucí mlze vystoupali k rozhledně Vlčí hora. Kvůli výhledu nemělo smysl lézt nahoru, ale někteří tak učinili.

Dále jsme šli po naučné stezce ke studánce „Veronika“ a dále po Koeglerově naučné stezce. V Zahradách u Rumburka mě zmátly rezavé koleje a rozpadlá staniční budova na nádraží. Řekl jsem si, že trať je tady asi už zrušená a zdokumentoval pár fotografií. Pokračovali jsme po žluté značce a za pár minut se s hukotem vynořil z mlhy historický motorový vůz – „Hurvínek“. A já byl s foťákem sto metrů od trati a koukal naštvaně na vláček jen přes kmeny stromů blízkého lesíka… No, stávají se i horší věci 🙂

Pod Dymníkem je golfové hřiště s umělým Stonehenge a také restaurace, kde jsme se občerstvili a já si trochu brnknul na místní piáno… Rozledna byla, jak jinak, v mlze. Stejně jako na Vlčí hoře mě ale trochu udivil místní zvyk zasklívání vyhlídkové terasy na vrcholu. Což má celkem tři důsledky – jeden příznivý: netáhne tam. Ale také dva nepříznivé: zevnitř je sklo zamlžené, takže není nic vidět ani když není mlha a další věc – nelze pořádně fotit výhledy. No, třeba se nad tím někdo zamyslí… Poté jsme se vrátili po modré do Krásné Lípy a opět jsme uzavřeli večer s kytarou.

Druhý den jsme se přesunuli vlakem do stanice Jedlová, což je zajímavá uzlová železniční stanice uprostřed lesů. Odbočují zde trati do tří směrů – na Nový Bor, Českou Kamenici a Rybniště, odkud se trať dále rozvětvuje na Varnsdorf a Rumburk.

Mlha byla stejná, možná větší než předchozí den. Ale i tak jsme se statečně vyšplhali na kopec Jedlová se stejnojmennou rozhlednou. Jako vždy, nebylo nic vidět… Při sestupu se však sluníčko troch ukázalo a my jsme si mohli prohlédnout kapli a křížovou cestu na Křížové hoře po které jsme pak sestoupili do Jiřetína. Naší vedoucí se podařilo domluvit mimosezónní prohlídku středověké štoly sv. Jana Evangelisty, což byl zajímavý zážitek. Jen škoda, že po výstupu z podzemí opět zašlo slunce za mraky. Zřícenina hradu Tolštejn byla naše další zamlžená zastávka. Z Jedlové jsme se vrátili vlakem. Večer tentokrát problěhl ve stylu oldies disco.

Poslední den pobytu se najednou vyjasnilo, i když byla zima. Byl jsem velmi zvědav na fakultativní výlet autobusem na německou stranu – do Saského Švýcarska. Přes Jetřichovice (tam jsem s touto cestovkou před pár lety také byl, doporučuji !) a Hřensko (všude vietnamští trhovci s trpaslíky = ostuda !) jsme dorazili do Bad Shcandau. Po krátké prohlídce města a části lázeňské kolonády následoval přesun podél Labe do Postelwitz – k východišti turistické trasy do skal zvanyých „Schrammsteine“ – zjizvené kameny, kde jsme nemohli minout zdejší nejznámnější vyhlídku „Falkenstein“. Tentokrát nám počasí přálo i když bylo větrno, chladno a směrem k západnímu obzoru toho nebylo proti slunci přes opar příliš vidět. Výlet jsme zakončili ve vesničce Schmilka, odkud nás autobus odvezl zpět. Ti nejstatečnější (včetně mě) pak ještě do půlnoci poskakovali v rytmu diska…

Z Krásné Lípy do Brna je kupodivu dobré vlakové spojení s jediným přestupem v Kolíně. Trochu nepříjemná je krátká doba na přestup na EC Vindobona, která nám ujela, ale naštěstí za chvíli po ní jede další „obyčejný“ rychlík. Jen člověka trochu zamrzí, že se ČD hodně zlepšily, co se týká čistoty a modernizace vlaků, ale nezájem a neprofesionální přístup některých zaměstnanců (což byla podle mě jediná příčina našeho zpoždění) jim ještě stále trochu kazí jméno…

(Pokračování prvního dílu) Ve středu ráno ještě pořád cedilo. Četl jsem spal… a o půl druhé odpoledne přestalo pršet. Rychle jsem se sbalil a vyrazil alespoň na půldenní výlet. Po zelené směr Babská. Po předchozím dešti rostou houby jako houby po dešti… Hřiby smrkové a suchohřiby. Paráda ! Ale co s tím – na hotelu ?… Tak je akorát vyfotím a jdu dál. Bohužel tato oblast obdržela peníze od Ministerstva pro místí rozvoj, což se projevilo asi pěti různými druhy značení, z nichž ani jedno nedává smysl, ale zato to stálo hodně peněz (nalakované trámy s betonovým základem s popisy pod plexisklem…). To mě vyšachovalo tak, že jsem skončil na neznačené lesní cestě (naštěstí, jinak bych musel jít po silnici – a jak tak po návratu domů koukám do mapy, šel jsem vlastně dobře…). Přesně podle předběžného plánu se ocitám na modré značce a stoupám směrem k osadě Jestřabí. S místním valašským obyvatelem si svorně zanadáváme na počasí a po mé poznámce, že aspoň rostou houby, jsem byl upozorněn, že jsou stejně všechny červavé… Vyšplhal jsem na rozhlednu Miloňová a v tu chvíli začalo mezi mraky konečně vykukovat slunko. Vrátil jsem se zpátky na modrou a za veselého burácení dvou motorkářů v zákazu vjezdu motorových vozidel vycházím u chaty Třeštík a končím výlet na Sůkenické. Večer následovala poslední diskotéka tohoto pobytu, neb DJ měl jiné povinnosti a nemohl s námi zůstat až do konce.

Beskydské výhledy

Ve čtvrtek bylo konečně hezky. Vyrazili jsme autobusem do Prostřední Bečvy a tady přestoupili na další spoj směr Pustevny. Tedy kromě mě. Když jsem viděl ten dav na zastávce, připadalo mi příjemnější vyběhnout si těch 8 km do kopce pěšky… Vyjdu takhle u sochy Radegasta a koho tam nepotkám – naši skupinu. Jsem tedy stejně rychlý jako autobus… Mám opět separatistické tendence a tak se odděluji a pokračuji z Pusteven (v té vyhořelé chatě jsme kdysi hráli s Opůlpáté Blues…) na Tanečnici a čertovským stoupáním na Čertův mlýn. Dále pak Bukovina – Bařiny -Martiňák (restauraci vynechávám, později se dovídám, že stejně nebyla nic moc). Dál to vypadá jednoduše – po červené na kótu Kladnatá. Červená značka ovšem řídne a pak se mi někde v oblasti Zadní Mečové do cesty postavil mohutný polom, kde byly přeházené desítky smrků jeden přes druhý. Potkal jsem tu nějakého lesního technika s geodetickou mapou, který mi potvrdil, že jdu sice správně, ale že si teda užiju.. Nakonec jsem polom obešel shora, brodíce se hustým borůvčím. Popadané stromy mě provázely až k rozcestníku „Hlavatá“, ale tak silný polom jako ten první už jsem nezaznamenal. A všude houby… Posledních 2,5 km po žluté na Třeštík a do našeho hotelu se mi už vážně nechtělo. Ale co se dá dělat. Celkem jsem si pak naměřil 28,5 km, pěkná túra… A večer ještě hraní na kytaru 🙂

Rostou

V pátek bylo naštěstí taky pěkně. Vyrazili jsme přímo od chaty po červené na západ směr Vysoká. Pod Kotlovou jsme se občerstvili u bače frgály, kávou, pivem a limonádou a dále šli až po rozcestník „Soláň – hřeben“. Všude po cestě výhledy, les, houby… Původní plán byl vydat se do údolí na autobus do Horní nebo Prostřední Bečvy, většina ale statečně následovala mého příkladu a vrátila se stejnou cestlou zpět. Pěkná túra, asi 25 km.

Večer pak následovalo symbolické rozloučení v motorestu na Bumbálce – za zvuků kytary a při vůni „tatranského čaje“…

V sobotu odjezd za nezbytného chaosu při odjezdu autobusu z Bumbálky. U čekárny tam nikdy nečekejte, tam autobus nezastavuje ! Do soboty jsem měl podle mých pozorování za to, že parkoviště na slovenské straně slouží k výstupu cestujících a k otočení autobusu a nastupuje se u motorestu na české straně hranice. Naštěstí na moje mávnutí řidič zareagoval a k mému údivu o této praxi svých kolegů ještě neslyšel. Měl jsem prý nastoupit na tom slovenském parkovišti, když už tam stál… Ale alespoň byl slušný a ne nevrlý jako někteří další místní řidiči. Z Frenštátu pod Radhoštěm jsem se pak přes Ostravu dokodrcal do Brna. Ten jízdní řád na internetu už taky není co býval (přesně od té doby co funguje pod hlavičkou iDnes). Mám dojem, že optimální spoj vám úmyslně nenalezne a schválně vás honí po všech čertech, abyste utratili co nejvíce peněz a cestu si řádně užili (=jeli co nejdéle…).

Vybavení pro turistiku 🙂

Tak jsem se vrátil z dovolené s mou oblíbenou cestovní kanceláří Primaparta. Týden převážně turistický jsme prožili v chatě Sůkenická nedaleko česko-slovenského hraničního přechodu Bumbálka. Doprava je sem poměrně komplikovaná (pokud nejedete autem) a odhadnout jak se jmenuje zastávka autobusu a jestli autobus zastaví u označníku zastávky (pokud ovšem u čekárny nějaký je) a nebo někde jinde, to je opravdu kumšt a místní zvyklosti musíte nejprve vypozorovat. Po třetí žádosti mi řidič skutečně dveře k výstupu otevřel a já se

Celnica a Třeštík

vydal po sjezdovce od chaty „Celnica“ pěšky do kopce s kytarou na zádech a s báglem v ruce (tréning fyzičky neuškodí…). Je polojasno a v dálce se tyčí chata na Lysé hoře… Ubytování standardní, ovšem koule na dveřních zámcích pokojů zvenku jsou poněkud nepraktické, obzvlášť když máte od pokoje jen jeden klíč. Když si odskočíte a spolunocležník například usne, dovnitř se nedostanete… Kuchyně na Sůkenické je ovšem vynikající a vřele doporučuji !

Hned první večer po přivítání a organizačních záležitostech rozjíždí Jarda diskotéku převážně ve stylu 80. let. Já si samozřejmě neodpustím přimíchat do tradičního „šlapání zelí“ sem tam nějakou menší kreaci z contemporary, jazzu nebo baletu… Polku a valčík ovšem přenechám raději jiným.

V neděli se ráno vydáváme na výlet. Je zataženo, snad to vydrží… Od Bumbálky pokračujeme po žluté směr Mezivodí. U rozcestníku Salajka se spustil slejvák. Prokličkovali jsme mezi kapkami do Mezivodí a dále po blátě za stálého deště doklouzali zpět po zelené směr Třeštík a Sůkenická. Začátek týdne se tedy moc nevydařil… 🙁

Večer proběhla druhá diskotéka.

V pondělí ráno jako by si svatý Petr přehodil s někým směnu. Obloha vymetená a svítilo sluníčko. Opět vyrážíme směr Bumbálka, tentokrát ale pokračujeme po hřebenu po červené značce směr Masarykova chata – Kmínek – Bobek. Já se ještě s jedním kolegou trhám a pokračujeme až na konečnou. Vlastně na Konečnou, ono se to tam tak skutečně jmenuje. Jirka se odtud vrací autobusem, já si ovšem užívám hezkého dne a pokračuji po modré do

Konečná

údolí Černé. No a pak jdu údolím Černé (Ostravice) po zelené do Bílé… V Bílé matně tuším zbytky zaniklé železnice a fotím domělé bývalé drážní budovy (moje doměnky byly většinou správné, jak jsem si později ověřil). Z Bílé se pak vracíme autobusem zpět. Před večeří si ještě vyběhneme na blízkou rozhlednu Čarták (klíče k zapůjčení na baru chaty Sůkenická).

V úterý ráno… chlejstalo tak, že se to ani nedá popsat. Celý den 🙁 Tak jsem si četl. A spal… Večer pak následovalo moje kytarově zpěvné vystoupení. (Pokračování)

Vybavení pro turistiku

Občas se „utrhnu“ a udělám si sólo výlet. Tuhle trasu jsem plánoval už nejmíň tři roky a usoudil jsem, že právě dozrál čas k její realizaci. O víkendech do Mohelna (kraj Vysočina, okres Třebíč) jedou pouze tři autobusy za den. Takže jsem jel tím ranním (přestup z vlaku v Zastávce u Brna). Na rozdíl od předpovědi „polojasno“ bylo totálně zataženo a trochu poprchávalo. Naštěstí po příjezdu do cíle přestalo. Po zběžné prohlídce městečka jsem se vydal nejkratší cestou k rozhledně Babylon, hadcovou step si nechám až na zpáteční cestu.

Na to že je srpen by mohlo být i tepleji. Poté co jsem zašel do lesa, vítr se trochu utišil. Sem tam vykoukne i sluníčko (polojasno to ale rozhodně není). Občas si zobnu ostružin. Na rozdíl od nejbližšího okolí Brna tady skoro nerostou houby. A přitom je to takový krásný dubově borový les. Cesta utíká rychle, jde se téměř po rovině. Až před rozhlednou je mírné stoupání. Po vyhlídce z rozhledny a jejím vyfotografování pokračuji na sever, ale pár set metrů po přetnutí silnice zatáčím doleva na neznačenou cestu směrem na červenou značku ke Kramolínu. Na téhle cestě jsem objevil krásnou oranžovou houbu, asi nějaký druh choroše.

Do Mohelna jede autobus alespoň třikrát denně, do Kramolína o víkendu nejede nic. Jenom loď. A tou se dostanete například do Hartvíkovic, kam nejezdí taky nic… Pokračuji po silnici na hráz. Pokud nejsem mezi stromy, stále je vidět osm chladících věží jaderné elektrárny Dukovany. Pod hrází Dalešické přehrady je další gigant – skoro půlgigawattová vodní elektrárna.

Za hrází Dalešické přehrady málem minu na červené značce odbočku na lesní silnici podél jižního břehu Mohelenské přehrady. Po asfaltě je to teď docela otrava. Ani ten les tady není moc pohledný. Okolí cesty alespoň trochu rozveselují kvetoucí bramboříky. Za necelou hodinku přicházím na rozcestník se zelenou a mířím lesní cestou směrem ke zřícenině Rabštejn. Na to, že hrad zpustl už ve čtrnáctém století, tak ta jedna zeď co tam zůstala je vlastně zázrak. Na stromech kolem trosek hradu mě zaujaly zbytky zaniklé žluté značky. A podle všeho jednou zrušené, poté přeznačené jinou cestou a pak opět zrušené. Matně si vzpomínám, že v době stavby obou přehrad jsme tu s klubem turistů šli (já jako dítě školou povinné, doba výstavby přehrad tomu odpovídá), nebo spíš packali přes pokácené stromy, které musely ustoupit stavbě přehrady. Možná to bylo právě po téhle žluté.

Z Rabštejna už pokračuje společně se zelenou pěkná lesní cesta, která pak pod dráty vysokého napětí, co vedou z poslední elektrárny v kaskádě, pokračuje mírně krkolomným klesáním a po překonání potoka opět stoupáním k široké lesní cestě. V tom klesání jsem našel okousaného kozáka, tak jsem ho tam nechal. Co s jednou houbou ? Za hrází v.e. Mohelno jsem úspěšně zabloudil, když se mi ztratila červená značka. Tak jsem pokračoval po úzké silnici – cyklostezce – několika serpentinami směrem k papírně – rozcestí.

A tím jsem se ocitl na naučné stezce „Mohelenská hadcová step“. Na to, že je tu přírodní rezervace, se někteří návštěvníci chovali poněkud hlučně… Tak jsem přidal do kroku a podél břehu řeky Jihlavy jsem došel k Mohelskému mlýnu. Po naučné stezce jsem vystoupal k vyhlídce. Tady jsem si připravil foťák, protože v dálce podezřele skotačilo nejméně pět dravců. Pořídil jsem pár záběrů, doma jsem ale zjistil, že to byly jen poštolky. Měl jsem dojem, že by to mohlo být něco „lepšího“, třeba ostříž nebo sokol… Jinak mě na hadcové stepi nic moc nezaujalo, možná tady toho víc kvete na jaře. Škoda že jsem neviděl například dudka chocholatého, který tu údajně žije.

Další dvě hodiny jsem proflákal couráním po naučné stezce a po Mohelně, než jsem se dočkal toho posledního ze všech tří autobusů.

P.S. ta červená značka pod Mohelenskou přehradou je tak málo využívaná, že si několik let nikdo nevšiml hned tří chyb ve vedení značky na mapy.cz. Nahlášeno, bude opraveno 🙂

Sportovní, turistické a jiné vybavení…