Začátek jara a bledule

V širším okolí Brna se nacházejí dvě významné lokality s hojným výskytem bledule jarní a jako každé jaro sem vyrážejí proudy turistů obdivovat tu nádheru. Jedna se nachází mezi Vyškovem na Moravě a Křtinami – údolí Račického potoka a druhá, známější a také lépe dostupná, je v údolí Chlébského potoka u Nedvědic a tam jsem se také dnes, v první jarní den roku 2015, vydal.

Říkal jsem si, že to vezmu po modré směrem na Skorotice přes kopec, že tam nebudou lidi. No, byli 🙂 Když jsem pak sbíhal k silnici se zelenou značkou do Chlébského, zastavil jsem se na focení krásného lýkovce. A u potoka už se tao začalo bělat. Mám pocit, že bledule pomalu postupují směrem k Nedvědicím, dříve rostly hlavně v severovýchodní části údolí. Lidí a aut bylo hodně, k příležitosti kvetoucích bledulí se na začátku údolí dokonce sezónně otevírá stánek s občerstvením. Takže jsem zalehl a fotil… Až mě to přestalo bavit, zvedl jsem se a pokračoval po zelené a červené směr Kačiny a Hrádky, kde jsem odbočil na neznačenou lesní silničku směrem na Osiky. Sakryš i tady jsou lidi… Ale pojal jsem to společensky a s náhodným takysólovým turistou jsme za družného hovoru dorazili do Lomnice u Tišnova, odkud jsme šli opět každý svou cestou. Po cestě jsem fotil další jarní květiny jako plicník lékařský, podběl jarní a jaterník podléšku. A ze Štěpánovic potom vlakem domů…


Stále žiju…

Zdravím případné návštěvníky blogu a zároveň za návštěvu děkuji. Poněkud jsem v přidávání článků polevil, ale to neznamená, že bych chtěl blog nechat „vyhnít“. Myslím že ze starých příspěvků je stále co vybírat. Možná je to i ročním obdobím a počasím, že inspirace trochu vyschla, ale věřím že ne na dlouho. Další nápady se mi už v hlavě rodí.

Stále se věnuji turistice i fotografování (a přispívám do microstock fotobank).

Nedávné taneční vystoupení na večírku Centra Tance Brno dopadlo dobře a možná přijde v tomto mém oboru menší překvapení (i já se nechám překvapit…).

Stejně tak jsem nezanevřel na hudbu, i když kapelu Bluechips čeká delší odmlka, protože kapelník se chystá k chirurgickému zákroku, který ho na čas „vyřadí z provozu“…

Samsung UE40H6200 lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>

Silvestr v Podlesí

Jak je u mě už tradicí, Silvestra jsem strávil se svou oblíbenou cestovkou Primaparta tentokrát v centru Českomoravské vrchoviny, v hotelu Podlesí u Sněžného. Vánoce byly teplé a „na blátě“, alespoň tady jsme si to trochu vynahradili. Napadl sníh. Tradičně jsme ve dne vyráželi na turistiku (Buchtův kopec, Devět skal, Dráteničky, Malínská skála…) a večer disco… Jeden večer jsme, ještě s jedním kolegou, obstarali s kytarou a se zpěvem…

SALOMON Eskape Aero lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>

Prodloužený víkend v Českosaském Švýcarsku

Státní svátek 28. října jsem využil k pobytu v krásném, ale stále ještě trochu pozapomenutém koutě naší země – v Českosaském Švýcarsku. S cestovní kanceláří Primaparta (jak je u mě obvyklé) jsem se vydal do Krásné Lípy, což městečko nedaleko Rumburka. Kdysi průmyslové, po odsunu německého obyvatelstva po Druhé světové válce chátrající, ale nyní z popela znovu vstávající. Z původního průmyslu nezbylo téměř nic, nyní žije tato oblast především cestovním ruchem.

Po příjezdu a vybalení jsme se s kamarády chopili kytar a tvořili kulturní program. Druhý den ráno jsme se vydali na výlet na rozhledny. Počasí nám bohužel nepřálo, byla mlha. Alespoň že nepršelo…Červená značka z Krásné Lípy směrem na západ vede údolím potoka Křinice a je lemována zajímavými stavbami (v těchto místech běžnými) – podstavovými domy. Některé jsou zrenovované, jiné polorozpadlé. Je zde i komín, který zbyl z bývalé Jaegerovy továrny – zde byly vynalezeny a vyráběny spodky – jégrovky. Z hradu Krásný buk toho moc nezbylo. Jen kopec s asi dvěma kameny. Zajímavé bylo, že jeden z našich průvodců se „přiznal“, že je potomkem majitelů a že je tedy vlastníkem části některého z těch šutrů 🙂 Poté jsme v houstnoucí mlze vystoupali k rozhledně Vlčí hora. Kvůli výhledu nemělo smysl lézt nahoru, ale někteří tak učinili.

Dále jsme šli po naučné stezce ke studánce „Veronika“ a dále po Koeglerově naučné stezce. V Zahradách u Rumburka mě zmátly rezavé koleje a rozpadlá staniční budova na nádraží. Řekl jsem si, že trať je tady asi už zrušená a zdokumentoval pár fotografií. Pokračovali jsme po žluté značce a za pár minut se s hukotem vynořil z mlhy historický motorový vůz – „Hurvínek“. A já byl s foťákem sto metrů od trati a koukal naštvaně na vláček jen přes kmeny stromů blízkého lesíka… No, stávají se i horší věci 🙂

Pod Dymníkem je golfové hřiště s umělým Stonehenge a také restaurace, kde jsme se občerstvili a já si trochu brnknul na místní piáno… Rozledna byla, jak jinak, v mlze. Stejně jako na Vlčí hoře mě ale trochu udivil místní zvyk zasklívání vyhlídkové terasy na vrcholu. Což má celkem tři důsledky – jeden příznivý: netáhne tam. Ale také dva nepříznivé: zevnitř je sklo zamlžené, takže není nic vidět ani když není mlha a další věc – nelze pořádně fotit výhledy. No, třeba se nad tím někdo zamyslí… Poté jsme se vrátili po modré do Krásné Lípy a opět jsme uzavřeli večer s kytarou.

Druhý den jsme se přesunuli vlakem do stanice Jedlová, což je zajímavá uzlová železniční stanice uprostřed lesů. Odbočují zde trati do tří směrů – na Nový Bor, Českou Kamenici a Rybniště, odkud se trať dále rozvětvuje na Varnsdorf a Rumburk.

Mlha byla stejná, možná větší než předchozí den. Ale i tak jsme se statečně vyšplhali na kopec Jedlová se stejnojmennou rozhlednou. Jako vždy, nebylo nic vidět… Při sestupu se však sluníčko troch ukázalo a my jsme si mohli prohlédnout kapli a křížovou cestu na Křížové hoře po které jsme pak sestoupili do Jiřetína. Naší vedoucí se podařilo domluvit mimosezónní prohlídku středověké štoly sv. Jana Evangelisty, což byl zajímavý zážitek. Jen škoda, že po výstupu z podzemí opět zašlo slunce za mraky. Zřícenina hradu Tolštejn byla naše další zamlžená zastávka. Z Jedlové jsme se vrátili vlakem. Večer tentokrát problěhl ve stylu oldies disco.

Poslední den pobytu se najednou vyjasnilo, i když byla zima. Byl jsem velmi zvědav na fakultativní výlet autobusem na německou stranu – do Saského Švýcarska. Přes Jetřichovice (tam jsem s touto cestovkou před pár lety také byl, doporučuji !) a Hřensko (všude vietnamští trhovci s trpaslíky = ostuda !) jsme dorazili do Bad Shcandau. Po krátké prohlídce města a části lázeňské kolonády následoval přesun podél Labe do Postelwitz – k východišti turistické trasy do skal zvanyých „Schrammsteine“ – zjizvené kameny, kde jsme nemohli minout zdejší nejznámnější vyhlídku „Falkenstein“. Tentokrát nám počasí přálo i když bylo větrno, chladno a směrem k západnímu obzoru toho nebylo proti slunci přes opar příliš vidět. Výlet jsme zakončili ve vesničce Schmilka, odkud nás autobus odvezl zpět. Ti nejstatečnější (včetně mě) pak ještě do půlnoci poskakovali v rytmu diska…

Z Krásné Lípy do Brna je kupodivu dobré vlakové spojení s jediným přestupem v Kolíně. Trochu nepříjemná je krátká doba na přestup na EC Vindobona, která nám ujela, ale naštěstí za chvíli po ní jede další „obyčejný“ rychlík. Jen člověka trochu zamrzí, že se ČD hodně zlepšily, co se týká čistoty a modernizace vlaků, ale nezájem a neprofesionální přístup některých zaměstnanců (což byla podle mě jediná příčina našeho zpoždění) jim ještě stále trochu kazí jméno…

Canon EOS 600D lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>


Burčákový pochod 2014

Burčákový pochod 2014

Šidleny

V sobotu 11.10. jsem byl, nic zlého netuše, vylákán na turistický pochod Hodonínskem. Akci organizovali přátelé ze Slovenska, měl jsem zrovna volno a z Brna to není tak daleko, takže jsem to uvítal i jako příležitost se s nimi setkat a zároveň si udělat výlet krajem, kam příliš často nechodím (moje nejčastější výlety: Svratecko, Českomoravská vrchovina, Moravský kras, Ivančicko, Náměšť nad Oslavou…). Začalo mi být však podezřelé, že v sobotu ráno se směrem k Břeclavi začíná vlak plnit,místo toho, aby se vyprazdňoval. Stejně tak byl podezřelý spěšný vlak Brno – Čejč, který jede jen 11.10.2014… (já jsem jel pravidelným spojem). Nejsem sice úplný abstinent, ale na pití mě moc neužije… no zkrátka, šlo o tradiční pochod za burčákem. Cesta z Rohatce do Vacenovic byla celkem pohodová, naše skupina 21 turistů občas potkala nějakou menší skupinu, krajina tu připomíná spíš lesopark. Dokonce jsme viděli i nějaké houby – bedle, babky, podmásníky… A bylo na začátek října velmi neobvyklé teplo, chvílemi až dusno. Ve Vacenovicích si někteří členové výpravy stěžovali na nepřítomnost stánků s burčákem, což bylo divné. U kapličky na obrubníku jsme se občerstvili z vlastních zásob a dál jsme již procházeli mezi vinicemi za neustálé střelby

Burčákový pochod 2014

Šidleny

plašičů špačků. Vinohrádky, Náklo – tady jsme se zastavili u památníku slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Dál Milotice a – Šidleny. Tak tady už si na nepřítomnost burčáku nikdo nestěžoval. Šidleny není obec, je to osada složená pouze z vinných sklípků. A všechny byly otevřené a s obsluhou, někdy krojovanou. Kromě burčáku a vína byly k mání klobásy, tlačenka, grilovaný sýr a další pochutiny a suvenýry… Lidí všude plno. hrála cimbálovka (hráli fakt dobře). Asi půl hodiny jsme nasávali burčák a atmosféru tohoto místa a poté se odebrali na zpáteční cestu. Někteří do Dubňan na autobus a ti zdatnější na mírně vzdálenější železniční zastávku do Mutěnic. Chtěl jsem stihnout vlak ve čtyři odpoledne z Mutěnic do Zaječí a pak do Brna. Nechtělo se mi objíždět půl Moravy přes Hodonín a Břeclav. V osadě Horní huť jsem se tedy rozloučil a

Burčákový pochod 2014

Šidleny

že dál budu pokračovat sám. Na cestu jsem se ptát nemusel. A vlastně jsem ani jinudy jít nemohl. Dav mě tlačil směrem, kterým jsem tušil Mutěnice (což mi šipka od cyklostezky potvrdila). U Jarohněvického rybníka jsem moje obvyklé pozorování ptactva vynechal, zaregistroval jsem jen pár přelétajících kormoránů a daleko uprostřed rybníka skupinu neidentifikovatelného ptactva. Chtěl jsem se davu trochu vyhnout, ale údaj 6,5 km na nádraží a jedna hodina do odjezdu mě od tohoto úmyslu odradily. Pokračoval jsem dál po cyklostezce, lesní cesta a silnici. V Mutěnicích to vypadalo jak na protivládní demonstraci… Desítky, možní i přes stovku autobusů a všude lidi. A burčák. Podél kolejí jsem dokličkoval mezi lidmi na dohled železniční stanice „Mutěnice zastávka“. Z dálky byla vidět pouťová atrakce s vystřelovací kabinou na

Burčákový pochod 2014

Dav v Mutěnicích

gumě. „Aha“, řekl jsem si, „ten dav asi přihlíží vystřelování nešťastníků k obloze“. Ale že by to byla až tak atraktivní ? Ne, ten dav asi tisíce lidí čekal na vlak… Naštěstí jezdily vložené spoje a ve vlaku do Zaječí jsem dokonce seděl. Rychlík do Brna nám, přes naše menší zpoždění, také neujel, takže vše dopadlo dobře…

Stojan na víno BANQUET 27W20016L, dřevěný, Brillante lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>

Tenerife (2.díl)

(První díl) Barranco de Masca ústí na pláži „Playa de Masca“. Playa (=pláž) je poněkud nadnesené označení – tísní se mazi skalami, má jen pár desítek metrů na šířku a místo plážového písku tu najdete kameny, mezi kterými se prohánějí krabi. Cesty z tohoto místa jsou dvě – stejnou cestou zpět do Mascy, nebo si stopnout člun a nechat se dovézt do nedalekého Los Gigantes.

Barranco de Masca

Barranco de Masca

Kvůli skaliskům se tam totiž jinak než po moři nedostanete. V zálivu je poměrně čilý námořní ruch. Skutečně jsme na pláži potkali člověka, který se sám nabízel, že nás odveze. Zpáteční cesta pěšky v pozvolna zapadajícím slunci ale také stojí za to. Skály se těď barví jakoby do červena a na jejich vrcholcích se rýsuje něco jako cukrová poleva… jak přízračné.
V jižní části ostrova se nachází zajímavá stolová hora „Roqe del conde“. I na její náhorní plošinu vede turistická cesta. Začíná v západní části městečka Arona a pokračuje dále na západ až na vrcholek. Po přetnutí dvou menších „barrancos“ nás provázejí všudypřítomné betonové kanálky a staré akvadukty. Pokračujeme stoupáním po úbočí hory. Cestu lemují aloe, opuncie a obří kaktusy. Na náhorní planině ve výšce 1001 m se nacházejí i zde patrné zbytky po políčkách Guančů. Směrem do vnitrozemí se otevírá panorama s majestátní Pico del Teide uprostřed. Na jejím vrcholku je i v květnu čepička sněhu. Při pohledu na jih uvidíme letoviska Los Cristianos a Playa las Americas a dále už jen nekonečný Atlantik.
Nad hlavami se nám prohání sedm paraglajdistů. Kromě horka a sucha je zde také docela silný vítr.

Las Caňadas

Las Caňadas

Přibližně od 1800 metrů nadmořské výšky až po vrcholek Teide je na ostrově vyhlášen národní park Las Kaňadas. U městečka Vilaflor se ještě zastavíme na parkovišti s obří borovicí a pak už stoupáme serpentinami. Oproti nižším polohám, kde se vyskytují příležitostně palmy, se zde rozkládá les kanárských borovic. Velikostí jsou podobné našim. Ovšem jejich jehličí a šišky jsou několikrát větší. Čeho si nelze nevšimnout je podivný pach síry ze spoečné vyvřeliny, po chvíli se na něj však dá celkem zvyknout. Pod stromy je však jen sopečná vyvřelina. Mech, trávu nebo něco podobného byste tu hledali marně. Jak nabíráme nadmořskou výšku, les řídne a za chvíli jej vystřídá jakási náhorní step porostlá vřesy, které se vlní v silném větru. Některé útvary tu připomínají haldy vyvážky uhelných dolů, jinde to zase vypadá jako by roztržitý obr vylil obří vědro s asfaltem a ten tady ztuhl. Nelze minout panorama, které je snad na všech titulních stranách průvodců – jakýsi sklaní prst a Pico del Teide v pozadí. U každého podobného místa se nachází parkoviště a dopravní značka „zde fotografujte“ 😉

Atrakce na které jsem se nedostal, ale vy můžete: papouščí Loro park,  Playa de las Americas – show s delfíny a Icod de los Vinos – muzeum živých motýlů.

Pokud jsem vás naladil k cestování, budu rád. A nezapomeňte, že Kanárské ostrovy se zovou též „Ostrovy věčného jara“ – v zimě je tam 21°C a v létě 27°C (obojí plus 😉 ), takže když vám tady bude v zimě zima, víte kam zdrhnout 😀

zimni-vybaveni-450px.gif

Tenerife

Tohle moje povídání pochází z roku 2005, ale snad se tam toho od té doby moc nezměnilo. Na Kanárské ostrovy jsem se tenkrát dostal vlastně náhodou, na pozvání…

Tenerife – největší z Kanárských ostrovů. Kanárské ostrovy se nacházejí v Atlantském oceánu nějakých 100-300 km západně od pobřeží Afriky přibližně na úrovni hranice mezi Marokem a Západní Saharou. Rozloha Tenerife je něco málo přes 2000 km čtverečních. Počet obyvatel je asi 700.000. Dominantou ostrova je nejvyšší hora Španělského království – sopka Pico Del Teide,

Pico del Teide

Pico del Teide

která při malých rozměrech ostrova dosahuje úctyhodných 3718 metrů nadmořské výšky.  Primát prý tato hora drží ve „vrhání stínu“. Při východu slunce má vrhat nejdelší viditelný stín na světě – 50 km dlouhý, který dopadá až na sousední ostrov La Gomera. Správním střediskem je město Santa Cruz de Tenerife. Konají se zde v únoru karnevaly, údajně druhé největší hned po Rio De Janeiru. Geograficky sice patří k Africe, ale ostrovy jsou součástí Španělska. Úřední řečí je španělština a platidlem Euro – jsou tedy součástí Evropské Unie a lze sem cestovat i na občanský průkaz. Anglicky se zde také domluvíte, většina turistů je totiž z Velké Británie. Hlavním zdrojem příjmů je samozřejmě turistický ruch. Dále se zde pěstují banány, citrusy a vinná réva. V našich končinách koluje o Kanárských ostrovech jedno veliké nedorozumění. Je to jejich název. Na ostrovech najdete kanáry možná v klecích v domovech některých obyvatel. Ve volné přírodě zde žijí vrabci, holubi, čejky a pár dravců. Jde o omyl, který vznikl z podobně znějícího českého „kanár“ a latinského „canis“ resp. řeckého „canaris“ – pes ! Správně by se tedy mělo říkat „Psí ostrovy“. Název vznikl podle polodivokých psů původních

Guimar

Guimar

praobyvatel Guančů. Se psy se zde stále můžete setkat (kanárský podenco), kteří se stále používají k lovu divokých králíků. Guančové byli vyhubeni Španěly v 16. století. Kromě psů po nich na ostrově zbyly terasy poskládané z kamení, na kterých v úrodném sopečném tufu pěstovali plodiny nezbytné k přežití. Historií tohoto záhadného národa se zabýval i známý cestovatel Thor Heyerdahl, který na sklonku života na ostrově žil. U městečka Guimar ve východní části objevil pyramidy a na jejich místě zřídil i muzeum. Místní obyvatelé měli v úmyslu tyto pyramidy zničit, protože se domnívali že jde o na ostrovech běžné terasy po Guančích. Heyerdahl však odhalil jiný způsob stavby, který odpovídá spíš pyramidám středoamerických indiánů ! A tak k záhadě původu Guančů v těchto zeměpisných šířkách zcela neobvykle bělochů, přibyla i záhada původu pyramid, které jsou ještě starší než Guančové…

Možná čekáte, že budu básnit o plážích a o koupání v moři. K těmto aktivitám mi připadá ostrov Tenerife celkem nezajímavý. Pláží je tu málo a jsou, až na jednu výjimku na severovýchodě, pokryty šedým sopečným pískem. Většinu pobřeží tvoří strmá skaliska. Na své si mohou přijít surfaři a potápěči. Koupat se můžete třeba ve venkovním hotelovém bazénu… Mnohem zajímavější je Tenerife třeba pro turisty a botaniky. Povrch ostrova je pro našince nezvyklý. Většinu pokrývá sopečná vyvřelina, takže jsem si připadal jako na nějakém obřím staveništi. Z rostlin je nejhojnější opuncie s červenými, žlutými nebo oranžovými květy, netřesky, vřesy a jiné sukulenty. Vzácností není ani obří aloe vera. Ostorv oplývá endemity – rostlinami, které se nenacházejí nikde jinde na světě. Z nich je jakýmsi symbolem Tenerife majestátní svícen

Hadinec teidský

Hadinec teidský

Tajinaste rojo (Hadinec teidský) na jaře obsypaný tisíci drobných červených květů. Dorůstá až dvoumetrové výšky.

Z živočichů jsou tu k vidění hlavně všudypřítomné ještěrky. Na ostorvech nežije nic jedovatého a kromě ptáků ani žádní dravci. Za návštěvu stojí „barrancos“ – kaňony, které vytvořila láva v dobách bouřlivé sopečné činnosti. První z nich – Barranco del Infierno, tedy „Pekelný kaňon“, najdete v jižní části ostrova nedaleko městečka Adeje. U brány si zakoupíte vstupenku za 3 Eura a čekáte až na vás přijde řada… Je zde omezený vstup a kaňon hlídají průvodci. Vyšlapaný chodníček vás povede údolím obklopeným strmými skalami a porostlým na místní poměry docela bujnou vegetací. Cestu lemují i kanály a akvadukty vybudované snad ještě původními Guanči. V kaňonu je totiž tekoucí voda, což je v těchto zeměpisných šířkách velká vzácnost. Až se dostanete k vodě a projdete bambusovým křovím, ocitnete se u jezírka, do kterého se z padesátimetrové výšky spouští vodopád. O pár desítek metrů dále se podobná scenerie ještě jednou opakuje.

Barranco del Infierno

Barranco del Infierno

Zpátky se musíte vrátit stejnou cestou. Druhý kaňon je v západní části, jeho začátek najdete v horské vesnici Masca, která dala kaňonu název. Barranco de Masca je na celodenní túru, cesta není tak vyšlapaná jako v Barranco del Infierno, občas se ztrácí na skalách. Vstupné se zde neplatí. I když je zde oficiální turistická cesta, značky tak, jak je známe my, tu nehledejte. Občas uvidíte barvou namalovanou bílou tečku na skále nebo kamenného „mužíka“. Skály vás ale stejně celkem neomylně povedou. Obří palmy, bizarní skalní útvary, bambus… skály jsou tak vysoké, že je těžko odhadnout, jestli jsou vysoké 100 metrů nebo kilometr. A podobně jako v prvním kaňonu i zde je tekoucí voda a s ní související stavby. Ve chvíli kdy si myslíte, že jste někde hluboko ve vnitrozemí se najednou otevře nečekaný pohled na širé moře… (Druhý díl)

Podle tohoto průvodce jsem se na ostrově bezpečně orientoval:

Beskyde, Beskyde (2)

(Pokračování prvního dílu) Ve středu ráno ještě pořád cedilo. Četl jsem spal… a o půl druhé odpoledne přestalo pršet. Rychle jsem se sbalil a vyrazil alespoň na půldenní výlet. Po zelené směr Babská. Po předchozím dešti rostou houby jako houby po dešti… Hřiby smrkové a suchohřiby. Paráda ! Ale co s tím – na hotelu ?… Tak je akorát vyfotím a jdu dál. Bohužel tato oblast obdržela peníze od Ministerstva pro místí rozvoj, což se projevilo asi pěti různými druhy značení, z nichž ani jedno nedává smysl, ale zato to stálo hodně peněz (nalakované trámy s betonovým základem s popisy pod plexisklem…). To mě vyšachovalo tak, že jsem skončil na neznačené lesní cestě (naštěstí, jinak bych musel jít po silnici – a jak tak po návratu domů koukám do mapy, šel jsem vlastně dobře…). Přesně podle předběžného plánu se ocitám na modré značce a stoupám směrem k osadě Jestřabí. S místním valašským obyvatelem si svorně zanadáváme na počasí a po mé poznámce, že aspoň rostou houby, jsem byl upozorněn, že jsou stejně všechny červavé… Vyšplhal jsem na rozhlednu Miloňová a v tu chvíli začalo mezi mraky konečně vykukovat slunko. Vrátil jsem se zpátky na modrou a za veselého burácení dvou motorkářů v zákazu vjezdu motorových vozidel vycházím u chaty Třeštík a končím výlet na Sůkenické. Večer následovala poslední diskotéka tohoto pobytu, neb DJ měl jiné povinnosti a nemohl s námi zůstat až do konce.

Beskydské výhledy

Beskydské výhledy

Ve čtvrtek bylo konečně hezky. Vyrazili jsme autobusem do Prostřední Bečvy a tady přestoupili na další spoj směr Pustevny. Tedy kromě mě. Když jsem viděl ten dav na zastávce, připadalo mi příjemnější vyběhnout si těch 8 km do kopce pěšky… Vyjdu takhle u sochy Radegasta a koho tam nepotkám – naši skupinu. Jsem tedy stejně rychlý jako autobus… Mám opět separatistické tendence a tak se odděluji a pokračuji z Pusteven (v té vyhořelé chatě jsme kdysi hráli s Opůlpáté Blues…) na Tanečnici a čertovským stoupáním na Čertův mlýn. Dále pak Bukovina – Bařiny -Martiňák (restauraci vynechávám, později se dovídám, že stejně nebyla nic moc). Dál to vypadá jednoduše – po červené na kótu Kladnatá. Červená značka ovšem řídne a pak se mi někde v oblasti Zadní Mečové do cesty postavil mohutný polom, kde byly přeházené desítky smrků jeden přes druhý. Potkal jsem tu nějakého lesního technika s geodetickou mapou, který mi potvrdil, že jdu sice správně, ale že si teda užiju.. Nakonec jsem polom obešel shora, brodíce se hustým borůvčím. Popadané stromy mě provázely až k rozcestníku „Hlavatá“, ale tak silný polom jako ten první už jsem nezaznamenal. A všude houby… Posledních 2,5 km po žluté na Třeštík a do našeho hotelu se mi už vážně nechtělo. Ale co se dá dělat. Celkem jsem si pak naměřil 28,5 km, pěkná túra… A večer ještě hraní na kytaru 🙂

Rostou

Rostou

V pátek bylo naštěstí taky pěkně. Vyrazili jsme přímo od chaty po červené na západ směr Vysoká. Pod Kotlovou jsme se občerstvili u bače frgály, kávou, pivem a limonádou a dále šli až po rozcestník „Soláň – hřeben“. Všude po cestě výhledy, les, houby… Původní plán byl vydat se do údolí na autobus do Horní nebo Prostřední Bečvy, většina ale statečně následovala mého příkladu a vrátila se stejnou cestlou zpět. Pěkná túra, asi 25 km.

Večer pak následovalo symbolické rozloučení v motorestu na Bumbálce – za zvuků kytary a při vůni „tatranského čaje“…

V sobotu odjezd za nezbytného chaosu při odjezdu autobusu z Bumbálky. U čekárny tam nikdy nečekejte, tam autobus nezastavuje ! Do soboty jsem měl podle mých pozorování za to, že parkoviště na slovenské straně slouží k výstupu cestujících a k otočení autobusu a nastupuje se u motorestu na české straně hranice. Naštěstí na moje mávnutí řidič zareagoval a k mému údivu o této praxi svých kolegů ještě neslyšel. Měl jsem prý nastoupit na tom slovenském parkovišti, když už tam stál… Ale alespoň byl slušný a ne nevrlý jako někteří další místní řidiči. Z Frenštátu pod Radhoštěm jsem se pak přes Ostravu dokodrcal do Brna. Ten jízdní řád na internetu už taky není co býval (přesně od té doby co funguje pod hlavičkou iDnes). Mám dojem, že optimální spoj vám úmyslně nenalezne a schválně vás honí po všech čertech, abyste utratili co nejvíce peněz a cestu si řádně užili (=jeli co nejdéle…).

Vybavení pro turistiku 🙂

Moravskoslezské Beskydy lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>

Beskyde, Beskyde (1)

Tak jsem se vrátil z dovolené s mou oblíbenou cestovní kanceláří Primaparta. Týden převážně turistický jsme prožili v chatě Sůkenická nedaleko česko-slovenského hraničního přechodu Bumbálka. Doprava je sem poměrně komplikovaná (pokud nejedete autem) a odhadnout jak se jmenuje zastávka autobusu a jestli autobus zastaví u označníku zastávky (pokud ovšem u čekárny nějaký je) a nebo někde jinde, to je opravdu kumšt a místní zvyklosti musíte nejprve vypozorovat. Po třetí žádosti mi řidič skutečně dveře k výstupu otevřel a já se

Celnica a Třeštík

Celnica a Třeštík

vydal po sjezdovce od chaty „Celnica“ pěšky do kopce s kytarou na zádech a s báglem v ruce (tréning fyzičky neuškodí…). Je polojasno a v dálce se tyčí chata na Lysé hoře… Ubytování standardní, ovšem koule na dveřních zámcích pokojů zvenku jsou poněkud nepraktické, obzvlášť když máte od pokoje jen jeden klíč. Když si odskočíte a spolunocležník například usne, dovnitř se nedostanete… Kuchyně na Sůkenické je ovšem vynikající a vřele doporučuji !

Hned první večer po přivítání a organizačních záležitostech rozjíždí Jarda diskotéku převážně ve stylu 80. let. Já si samozřejmě neodpustím přimíchat do tradičního „šlapání zelí“ sem tam nějakou menší kreaci z contemporary, jazzu nebo baletu… Polku a valčík ovšem přenechám raději jiným.

V neděli se ráno vydáváme na výlet. Je zataženo, snad to vydrží… Od Bumbálky pokračujeme po žluté směr Mezivodí. U rozcestníku Salajka se spustil slejvák. Prokličkovali jsme mezi kapkami do Mezivodí a dále po blátě za stálého deště doklouzali zpět po zelené směr Třeštík a Sůkenická. Začátek týdne se tedy moc nevydařil… 🙁

Večer proběhla druhá diskotéka.

V pondělí ráno jako by si svatý Petr přehodil s někým směnu. Obloha vymetená a svítilo sluníčko. Opět vyrážíme směr Bumbálka, tentokrát ale pokračujeme po hřebenu po červené značce směr Masarykova chata – Kmínek – Bobek. Já se ještě s jedním kolegou trhám a pokračujeme až na konečnou. Vlastně na Konečnou, ono se to tam tak skutečně jmenuje. Jirka se odtud vrací autobusem, já si ovšem užívám hezkého dne a pokračuji po modré do

Konečná

Konečná

údolí Černé. No a pak jdu údolím Černé (Ostravice) po zelené do Bílé… V Bílé matně tuším zbytky zaniklé železnice a fotím domělé bývalé drážní budovy (moje doměnky byly většinou správné, jak jsem si později ověřil). Z Bílé se pak vracíme autobusem zpět. Před večeří si ještě vyběhneme na blízkou rozhlednu Čarták (klíče k zapůjčení na baru chaty Sůkenická).

V úterý ráno… chlejstalo tak, že se to ani nedá popsat. Celý den 🙁 Tak jsem si četl. A spal… Večer pak následovalo moje kytarově zpěvné vystoupení. (Pokračování)

Vyhlídkový let Beskydy 40 minut pro 1 osobu lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>


Vybavení pro turistiku

Z Mohelna do Mohelna

Občas se „utrhnu“ a udělám si sólo výlet. Tuhle trasu jsem plánoval už nejmíň tři roky a usoudil jsem, že právě dozrál čas k její realizaci. O víkendech do Mohelna (kraj Vysočina, okres Třebíč) jedou pouze tři autobusy za den. Takže jsem jel tím ranním (přestup z vlaku v Zastávce u Brna). Na rozdíl od předpovědi „polojasno“ bylo totálně zataženo a trochu poprchávalo. Naštěstí po příjezdu do cíle přestalo. Po zběžné prohlídce městečka jsem se vydal nejkratší cestou k rozhledně Babylon, hadcovou step si nechám až na zpáteční cestu.

Na to že je srpen by mohlo být i tepleji. Poté co jsem zašel do lesa, vítr se trochu utišil. Sem tam vykoukne i sluníčko (polojasno to ale rozhodně není). Občas si zobnu ostružin. Na rozdíl od nejbližšího okolí Brna tady skoro nerostou houby. A přitom je to takový krásný dubově borový les. Cesta utíká rychle, jde se téměř po rovině. Až před rozhlednou je mírné stoupání. Po vyhlídce z rozhledny a jejím vyfotografování pokračuji na sever, ale pár set metrů po přetnutí silnice zatáčím doleva na neznačenou cestu směrem na červenou značku ke Kramolínu. Na téhle cestě jsem objevil krásnou oranžovou houbu, asi nějaký druh choroše.

Do Mohelna jede autobus alespoň třikrát denně, do Kramolína o víkendu nejede nic. Jenom loď. A tou se dostanete například do Hartvíkovic, kam nejezdí taky nic… Pokračuji po silnici na hráz. Pokud nejsem mezi stromy, stále je vidět osm chladících věží jaderné elektrárny Dukovany. Pod hrází Dalešické přehrady je další gigant – skoro půlgigawattová vodní elektrárna.

Za hrází Dalešické přehrady málem minu na červené značce odbočku na lesní silnici podél jižního břehu Mohelenské přehrady. Po asfaltě je to teď docela otrava. Ani ten les tady není moc pohledný. Okolí cesty alespoň trochu rozveselují kvetoucí bramboříky. Za necelou hodinku přicházím na rozcestník se zelenou a mířím lesní cestou směrem ke zřícenině Rabštejn. Na to, že hrad zpustl už ve čtrnáctém století, tak ta jedna zeď co tam zůstala je vlastně zázrak. Na stromech kolem trosek hradu mě zaujaly zbytky zaniklé žluté značky. A podle všeho jednou zrušené, poté přeznačené jinou cestou a pak opět zrušené. Matně si vzpomínám, že v době stavby obou přehrad jsme tu s klubem turistů šli (já jako dítě školou povinné, doba výstavby přehrad tomu odpovídá), nebo spíš packali přes pokácené stromy, které musely ustoupit stavbě přehrady. Možná to bylo právě po téhle žluté.

Z Rabštejna už pokračuje společně se zelenou pěkná lesní cesta, která pak pod dráty vysokého napětí, co vedou z poslední elektrárny v kaskádě, pokračuje mírně krkolomným klesáním a po překonání potoka opět stoupáním k široké lesní cestě. V tom klesání jsem našel okousaného kozáka, tak jsem ho tam nechal. Co s jednou houbou ? Za hrází v.e. Mohelno jsem úspěšně zabloudil, když se mi ztratila červená značka. Tak jsem pokračoval po úzké silnici – cyklostezce – několika serpentinami směrem k papírně – rozcestí.

A tím jsem se ocitl na naučné stezce „Mohelenská hadcová step“. Na to, že je tu přírodní rezervace, se někteří návštěvníci chovali poněkud hlučně… Tak jsem přidal do kroku a podél břehu řeky Jihlavy jsem došel k Mohelskému mlýnu. Po naučné stezce jsem vystoupal k vyhlídce. Tady jsem si připravil foťák, protože v dálce podezřele skotačilo nejméně pět dravců. Pořídil jsem pár záběrů, doma jsem ale zjistil, že to byly jen poštolky. Měl jsem dojem, že by to mohlo být něco „lepšího“, třeba ostříž nebo sokol… Jinak mě na hadcové stepi nic moc nezaujalo, možná tady toho víc kvete na jaře. Škoda že jsem neviděl například dudka chocholatého, který tu údajně žije.

Další dvě hodiny jsem proflákal couráním po naučné stezce a po Mohelně, než jsem se dočkal toho posledního ze všech tří autobusů.

P.S. ta červená značka pod Mohelenskou přehradou je tak málo využívaná, že si několik let nikdo nevšiml hned tří chyb ve vedení značky na mapy.cz. Nahlášeno, bude opraveno 🙂

Aku Conero GTX lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>


Sportovní, turistické a jiné vybavení…