(První díl) Barranco de Masca ústí na pláži „Playa de Masca“. Playa (=pláž) je poněkud nadnesené označení – tísní se mazi skalami, má jen pár desítek metrů na šířku a místo plážového písku tu najdete kameny, mezi kterými se prohánějí krabi. Cesty z tohoto místa jsou dvě – stejnou cestou zpět do Mascy, nebo si stopnout člun a nechat se dovézt do nedalekého Los Gigantes.

Barranco de Masca

Kvůli skaliskům se tam totiž jinak než po moři nedostanete. V zálivu je poměrně čilý námořní ruch. Skutečně jsme na pláži potkali člověka, který se sám nabízel, že nás odveze. Zpáteční cesta pěšky v pozvolna zapadajícím slunci ale také stojí za to. Skály se těď barví jakoby do červena a na jejich vrcholcích se rýsuje něco jako cukrová poleva… jak přízračné.
V jižní části ostrova se nachází zajímavá stolová hora „Roqe del conde“. I na její náhorní plošinu vede turistická cesta. Začíná v západní části městečka Arona a pokračuje dále na západ až na vrcholek. Po přetnutí dvou menších „barrancos“ nás provázejí všudypřítomné betonové kanálky a staré akvadukty. Pokračujeme stoupáním po úbočí hory. Cestu lemují aloe, opuncie a obří kaktusy. Na náhorní planině ve výšce 1001 m se nacházejí i zde patrné zbytky po políčkách Guančů. Směrem do vnitrozemí se otevírá panorama s majestátní Pico del Teide uprostřed. Na jejím vrcholku je i v květnu čepička sněhu. Při pohledu na jih uvidíme letoviska Los Cristianos a Playa las Americas a dále už jen nekonečný Atlantik.
Nad hlavami se nám prohání sedm paraglajdistů. Kromě horka a sucha je zde také docela silný vítr.

Las Caňadas

Přibližně od 1800 metrů nadmořské výšky až po vrcholek Teide je na ostrově vyhlášen národní park Las Kaňadas. U městečka Vilaflor se ještě zastavíme na parkovišti s obří borovicí a pak už stoupáme serpentinami. Oproti nižším polohám, kde se vyskytují příležitostně palmy, se zde rozkládá les kanárských borovic. Velikostí jsou podobné našim. Ovšem jejich jehličí a šišky jsou několikrát větší. Čeho si nelze nevšimnout je podivný pach síry ze spoečné vyvřeliny, po chvíli se na něj však dá celkem zvyknout. Pod stromy je však jen sopečná vyvřelina. Mech, trávu nebo něco podobného byste tu hledali marně. Jak nabíráme nadmořskou výšku, les řídne a za chvíli jej vystřídá jakási náhorní step porostlá vřesy, které se vlní v silném větru. Některé útvary tu připomínají haldy vyvážky uhelných dolů, jinde to zase vypadá jako by roztržitý obr vylil obří vědro s asfaltem a ten tady ztuhl. Nelze minout panorama, které je snad na všech titulních stranách průvodců – jakýsi sklaní prst a Pico del Teide v pozadí. U každého podobného místa se nachází parkoviště a dopravní značka „zde fotografujte“ 😉

Atrakce na které jsem se nedostal, ale vy můžete: papouščí Loro park,  Playa de las Americas – show s delfíny a Icod de los Vinos – muzeum živých motýlů.

Pokud jsem vás naladil k cestování, budu rád. A nezapomeňte, že Kanárské ostrovy se zovou též „Ostrovy věčného jara“ – v zimě je tam 21°C a v létě 27°C (obojí plus 😉 ), takže když vám tady bude v zimě zima, víte kam zdrhnout 😀

Tohle moje povídání pochází z roku 2005, ale snad se tam toho od té doby moc nezměnilo. Na Kanárské ostrovy jsem se tenkrát dostal vlastně náhodou, na pozvání…

Tenerife – největší z Kanárských ostrovů. Kanárské ostrovy se nacházejí v Atlantském oceánu nějakých 100-300 km západně od pobřeží Afriky přibližně na úrovni hranice mezi Marokem a Západní Saharou. Rozloha Tenerife je něco málo přes 2000 km čtverečních. Počet obyvatel je asi 700.000. Dominantou ostrova je nejvyšší hora Španělského království – sopka Pico Del Teide,

Pico del Teide

která při malých rozměrech ostrova dosahuje úctyhodných 3718 metrů nadmořské výšky.  Primát prý tato hora drží ve „vrhání stínu“. Při východu slunce má vrhat nejdelší viditelný stín na světě – 50 km dlouhý, který dopadá až na sousední ostrov La Gomera. Správním střediskem je město Santa Cruz de Tenerife. Konají se zde v únoru karnevaly, údajně druhé největší hned po Rio De Janeiru. Geograficky sice patří k Africe, ale ostrovy jsou součástí Španělska. Úřední řečí je španělština a platidlem Euro – jsou tedy součástí Evropské Unie a lze sem cestovat i na občanský průkaz. Anglicky se zde také domluvíte, většina turistů je totiž z Velké Británie. Hlavním zdrojem příjmů je samozřejmě turistický ruch. Dále se zde pěstují banány, citrusy a vinná réva. V našich končinách koluje o Kanárských ostrovech jedno veliké nedorozumění. Je to jejich název. Na ostrovech najdete kanáry možná v klecích v domovech některých obyvatel. Ve volné přírodě zde žijí vrabci, holubi, čejky a pár dravců. Jde o omyl, který vznikl z podobně znějícího českého „kanár“ a latinského „canis“ resp. řeckého „canaris“ – pes ! Správně by se tedy mělo říkat „Psí ostrovy“. Název vznikl podle polodivokých psů původních

Guimar

praobyvatel Guančů. Se psy se zde stále můžete setkat (kanárský podenco), kteří se stále používají k lovu divokých králíků. Guančové byli vyhubeni Španěly v 16. století. Kromě psů po nich na ostrově zbyly terasy poskládané z kamení, na kterých v úrodném sopečném tufu pěstovali plodiny nezbytné k přežití. Historií tohoto záhadného národa se zabýval i známý cestovatel Thor Heyerdahl, který na sklonku života na ostrově žil. U městečka Guimar ve východní části objevil pyramidy a na jejich místě zřídil i muzeum. Místní obyvatelé měli v úmyslu tyto pyramidy zničit, protože se domnívali že jde o na ostrovech běžné terasy po Guančích. Heyerdahl však odhalil jiný způsob stavby, který odpovídá spíš pyramidám středoamerických indiánů ! A tak k záhadě původu Guančů v těchto zeměpisných šířkách zcela neobvykle bělochů, přibyla i záhada původu pyramid, které jsou ještě starší než Guančové…

Možná čekáte, že budu básnit o plážích a o koupání v moři. K těmto aktivitám mi připadá ostrov Tenerife celkem nezajímavý. Pláží je tu málo a jsou, až na jednu výjimku na severovýchodě, pokryty šedým sopečným pískem. Většinu pobřeží tvoří strmá skaliska. Na své si mohou přijít surfaři a potápěči. Koupat se můžete třeba ve venkovním hotelovém bazénu… Mnohem zajímavější je Tenerife třeba pro turisty a botaniky. Povrch ostrova je pro našince nezvyklý. Většinu pokrývá sopečná vyvřelina, takže jsem si připadal jako na nějakém obřím staveništi. Z rostlin je nejhojnější opuncie s červenými, žlutými nebo oranžovými květy, netřesky, vřesy a jiné sukulenty. Vzácností není ani obří aloe vera. Ostorv oplývá endemity – rostlinami, které se nenacházejí nikde jinde na světě. Z nich je jakýmsi symbolem Tenerife majestátní svícen

Hadinec teidský

Tajinaste rojo (Hadinec teidský) na jaře obsypaný tisíci drobných červených květů. Dorůstá až dvoumetrové výšky.

Z živočichů jsou tu k vidění hlavně všudypřítomné ještěrky. Na ostorvech nežije nic jedovatého a kromě ptáků ani žádní dravci. Za návštěvu stojí „barrancos“ – kaňony, které vytvořila láva v dobách bouřlivé sopečné činnosti. První z nich – Barranco del Infierno, tedy „Pekelný kaňon“, najdete v jižní části ostrova nedaleko městečka Adeje. U brány si zakoupíte vstupenku za 3 Eura a čekáte až na vás přijde řada… Je zde omezený vstup a kaňon hlídají průvodci. Vyšlapaný chodníček vás povede údolím obklopeným strmými skalami a porostlým na místní poměry docela bujnou vegetací. Cestu lemují i kanály a akvadukty vybudované snad ještě původními Guanči. V kaňonu je totiž tekoucí voda, což je v těchto zeměpisných šířkách velká vzácnost. Až se dostanete k vodě a projdete bambusovým křovím, ocitnete se u jezírka, do kterého se z padesátimetrové výšky spouští vodopád. O pár desítek metrů dále se podobná scenerie ještě jednou opakuje.

Barranco del Infierno

Zpátky se musíte vrátit stejnou cestou. Druhý kaňon je v západní části, jeho začátek najdete v horské vesnici Masca, která dala kaňonu název. Barranco de Masca je na celodenní túru, cesta není tak vyšlapaná jako v Barranco del Infierno, občas se ztrácí na skalách. Vstupné se zde neplatí. I když je zde oficiální turistická cesta, značky tak, jak je známe my, tu nehledejte. Občas uvidíte barvou namalovanou bílou tečku na skále nebo kamenného „mužíka“. Skály vás ale stejně celkem neomylně povedou. Obří palmy, bizarní skalní útvary, bambus… skály jsou tak vysoké, že je těžko odhadnout, jestli jsou vysoké 100 metrů nebo kilometr. A podobně jako v prvním kaňonu i zde je tekoucí voda a s ní související stavby. Ve chvíli kdy si myslíte, že jste někde hluboko ve vnitrozemí se najednou otevře nečekaný pohled na širé moře… (Druhý díl)

Podle tohoto průvodce jsem se na ostrově bezpečně orientoval: