Fotit jsem začal především kvůli jednomu z mých největších koníčků, železnici (dnes už nadšení trochu vyprchalo…). V začátcích jsem používal kinofilmový přístroj Smena 8M a po našetření financí k němu přibyla zrcadlovka Zenit TTL. A také vlastní fotokomora v koupelně. Jo, kdo nezažil, neuvěří. To byly časy. Fotky byly někdy upatlané, někdy neostré, někdy obojí, ale ten pocit, že jste si to všechno udělali sami se popsat nedá. Ale také jsem fotil na barevné diapozitivy – výhodou byla skladnost, jednoduchost a láce při vyvolání (to jsem nechal na profesionálech) a barva. Nevýhodou nunost přesnější expozice a potřeba něčím diapozitivy prohlížet nebo promítat.

V době kolem „revoluce“ však začaly černobílé fotky nějak upadat a všude se přecházelo na barvu. Pořídil jsem si lepší foťák – Pentax MZ-10 – a fotil jsem ba barevný kinofilm. Myslím že to byla doba, kdy dost fotografů svou činnost omezila. Na barevnou fotokomoru si troufal málokdo a černobílé mizely někde v propadlišti dějin. A nechat si všechno vyvolávat v „komunálu“ byl jednak risk, že vám to při vyvolávání zkazí a taky že přijdete o pocit z vlastní tvůrčí práce. A tak fotografové čekali, co bude…. A naštěsí bylo. A byl to strmý pád cen digitálních zrcadlovek. A tak jsem také neodolal a zakoupil (po krátké epizodě s kompaktem Benq) zrcadlovku Nikon D60 v double-zoom setu, tedy s objektivy 18-55 a 55-200. Otevřely se mi nové možnosti. Už není potřeba rozmýšlet každý záběr a šetřit políčky filmu (tedy záběr si rozmýšlím vždy, to bych kecal…). Ale fotím i to, na co bych si dřív netroufl. Ptáky, pokusy s makro, ale i krajiny a stále ještě lokomotivy, letadla na leteckém dnu… i když jsem pořád amatér a vždy jím zůstanu.

Časem přibyl ještě levný teleobjektiv Tamron 70-300 a pevná světelná „pětatřicítka“ na 1,8. Nejnovější přírůstek je Nikon 18-200, původní objektiv 55-200 ze setu jsem již prodal.