Tak jsem si zase na chvilku odskočil z tanečního sálu do přírody – na týden do Železné Rudy. Tradičně s CK Primaparta, kde už pomalu začínám působit spíš jako spolupracovník.

Od doby, kdy jsem tam naposledy byl se toho dost změnilo. Dříve zarostlá nádražíčka dostala nová nástupiště a poněkud tím ztratila na romantice. Tunel pod Špičákem (1748m) už není nejdelší v republice, ale o deset metrů jej překonal Březenský tunel u Chomutova. Z lesní horské pěšiny mezi potůčky a kameny mezi Čertovým a Černým jezerem je teď promenáda (naštěstí ne asfaltovaná, ale jen z válcované šotoliny).

Rozhledna na Poledníku je vidět už zdálky přes zbytky stromů ohlodaných kůrovcem a polámaných hurikánem Kyrill. Před patnácti lety nebyla pro stromy vůbec vidět, teprve až jste přišli těsně k ní. Dříve to ale nebývala rozhleda, ale sloužila jako vojenský objekt k odposlechům rádiového provozu (expozice připomínající tuto historii je uvnitř).

Na vrchlu Špičák vyrostla předloni úplně nová rozhledna. Trochu se nahoře kýve. Ale rozhled je tam pěkný.

Konečně jsem dobyl jezero Laka, kam jsem se dlouho chystal. Pěkné. A taky Prášilské jezero. Kachny, kachny…

Houby rostly, ale kromě růžovek jsem skoro jiné druhy neviděl. Jo, to tenkrát v Kubově Huti to bylo přímo mučení. Na výletě z Volar do Vimperka a cesta lemovaná jen pravými hřiby, které jsem si nemohl vzít, protože – co tam s nimi? Na hotelu…

Z dalších zajímavostí – v Rudě se mi podařilo natrefit na parní lokomotivu 475.111, která mě celý den na výletě provokovala houkáním.
A taky na mládě užovky hladké a na opravdu velkou užovku obojkovou. Rys ostrovid ani tetřev hlušec mi (bohužel) přes cestu nepřeběhli…

Návštěva muzea lokálních bavorských drach na německé straně Alžbětína byla taky zajímavá. Jenže mi ty lokomotivy nic moc neříkaly, kdy jsem je neznal. Kromě toho červeného motoráku.