Jak jsem kupoval notebook

Protože jsem se odhodlal k založení živnosti (zatím při zaměstnání) – ne že by to byla životní nutnost – ale připadalo mi vhodné pořídit si notebook. Byl jsem zvyklý nakupovat v Alfacompu, míval kamennou prodejnu nedaleko mého zaměstnání. Jenže byli vyhlášeni e-shopem roku 2013 a tak se je konkurence rozhodla zlikvidovat tím, že je prostě koupí. Skvěle se to povedlo firmě TS Bohemia. Teď existují dva e-shopy, ale oba sídlí v jedné výdejně. Už se nejedná o prodejnu. Sice mají obrovskou halu, ale ta je zaplněná zcela zbytečnou výstavou zboží (ani jsem si nevšiml, co tam vlastně vystavují…). Na konci haly jsou tři automaty na žraní peněz a přepážky s podavači. Myslím s lidmi, co podávají zboží z regálů ze skladu. Funkce prodavače byla likvidací Alfacompu zrušena.

Nechtělo se mi tahat s sebou tolik peněz, tak jsem zaplatil převodem na účet a čekal… Hm, prý mám zboží připravené k odběru, ale můžu si ho vyzvednout až po zaplacení proforma faktury. No dobře, to je logické… Tak jsem zase čekal. A vono nic. Hm, tak jsem zavolal na číslo, co mi přistálo v e-mailu a že ten chlap prý nic neví, tak mě přepojí na účetní. Hele, peníze už na účtu mají ! Nevíte prosím, proč mi to prostě nedali vědět e-mailem nebo SMSkou ?  Z Alzy přijde SMSka s PINem, tu zadáte ve výdejně do automatu, dostanete stvrzenku, na tu dostanete zboží a jdete… V Alfa-TS-Compu-Bohemia nikoliv, Mimochodem, u mé objednávky v e-shopu na internetu je stále jen „Přijata“, ale není tam „Zaplacena“.

No, sláva. Takže peníze tam jsou. Číslo objednávky mi automat nesežral. Hm, nojo, měl jsem tam strčit do čtečky čárový kód z vytištěné proforma faktury. Dobře, moje blbost… Tak jsem si ji odskočil vytisknout a vrátil se. Čtečka čárového kódu… hádejte co ? Nic. Nesežrala to. Tak jsem chvíli stál u výdeje a čekal. A čekal. A čekal… pak jsem se tedy zeptal vedle sedícího podavače, jestli mi někdo vydá zboží. „No to musíte támhle“ a ukázal mi na další podavače, sedící pod cedulí „Objednávky“. Objednávky co ? Objednávky přijímáme, vydáváme, pálíme, skartujeme nebo tetujeme na čelo ? No fajn, konečně se mě někdo ujal a já dostal kýžený notebook…

Tak trochu se mi zdálo, že jsem objevil ne díru, ale rovnou propast na trhu – normální počítačovou prodejnu v Brně – a že bych to mohl při mém začínajícím podnikání využít. Škoda že už nějakou funkční prodejnu nemám, mohl jsem rozjet franšízing (sdílení existující značky pro nové podnikatele) na czc.cz, mají tam v podmínkách mít nějakou prodejnu aspoň 1 rok …

Tak jsem notebook slavnostně doma vybalil z krabice – pozapojoval, spustil… hele, naběhl FreeDOS – von to fakt někdo používá ? Zamáčkl jsem slzu při vzpomínce na pionýrské doby začátků „písíček“ a jal se instalovat Windows 7. Jo, jsem konzerva, nějak na osmičky pořád nemám náladu. Notebook je Hewlett Packard HP 350 G1, čtyřjádrový Intel, 4GB paměti, 750GB disk, to je pěkné. Až na ten monitor. Stařičký HP6715b, který mám s XPčkama kvůli starším programům, programátorům pamětí a podobným historickým záležitostem, má rozlišení 1680×1050 a tento nový má 1366×768 – při stejné úhlopříčce. Čili skoro jako čtrnáctipalcové CRT monitory v pravěku… No, ale na kancelářskou práci a sem tam něco malého nakreslit v Inkscape nebo v Corelu to bude stačit.

HP 350 F7Y99EA lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>

3D tisk – sci-fi v přímém přenosu

Celá zadní část vytisknuté motorky

Celá zadní část vytisknuté motorky

Možná už jste o tom někde zaslechli, je to skutečně žhavá novinka a v mnoha ohledech pole nezorané, zatím také opředené spoustou mýtů a pověr (je to drahé, není to pevné, není to přesné, je to zátěž pro životní prostředí – nic z toho není pravda !). Dnes jsem to zažil na vlastní kůži a jen jsem zíral. Vyrábět součástky z plastu, co je na tom tak zvláštního ?, řekne te si… Jenže jaké a jakým způsobem, to je oč tu běží. Pokud zadáte zakázku do lisovny plastů, pak má smysl objem výroby řádově ve stovkách kusů nebo více, jinak se nedoplatíte… Ale co když potřebujete jen jeden kus ? Nebo pět ? Nojo, ale nebude to nekřesťansky drahé, když je to taková novinka ? Ne, právě v kusové nebo

3D tisková hlava v provozu

3D tisková hlava v provozu

malosériové výrobě tkví jedna z velkých výhod 3D tisku. Takže konec chození kolem horkých cívek z plastů, jdeme na to…

Materiálů pro 3D tisk můžete zvolit několik. ABS plast je velmi často používaný materiál, může mít různé barvy, je pevný a je zdravotně nezávadný. PLA plast je vyroben z přírodních materiálů a je ekologicky recyklovatelný, přitom také pevný. To samozřejmě není vše, lze tisknout i z gumy (například různá těsnění apod.), ze dřeva či z kamene (!), což je dřevěná nebo kamenná moučka s pojivem, i když tohle je opravdu drahé, to je pravda.

Při vstupu do kanceláře firmy Trispit jsem si pověsil mikinu na vytisknutý věšák. V tiskárnách se zrovna rodil model motocyklu. Opravdu nádherný, skutečná zmenšenina originálu. Zakladatel firmy a jeho táta mi představili další možnosti, co lze 3D tiskem vyrobit. Obyčejná barevná

Funkční francouzák - vytisknutý jedním vrzem...

Funkční francouzák – vytisknutý jedním vrzem…

karabinka (s nápisem podle přání a v libovolné barvě) za 40 Kč není zas tak moc a dostal jsem jich pár jako upomínku… Noha k žehlícímu prknu, těsnění do těla mobilního telefonu, figurka pilota do modelu letadla, součástky na modely RC automobilů, zmenšeniny dopravních kuželů na modelářské automobilové závody, dětská stavebnice, přívěšky na klíče, vícebarevné plastické logo firmy, těla USB disků, designové vázičky, plastová bižuterie a spousta dalších zajímavých předmětů na mě koukaly z poliček. Myslel jsem, že Štěpánovi (to je majitel) přednesu spoustu nápadů, co by se ještě dalo vyrábět, ale nic nového bych mu neřekl, všechny už realizoval i beze mě 🙂 O pevnosti vytisknutých předmětů jsem se přesvědčil neúspěšným pokusem o zlomení

Vytisknutá stavebnice i s ukládací krabičkou

Vytisknutá stavebnice i s ukládací krabičkou

stojánku na mobilní telefon. Co je také úžasné – dají se tisknout i funkční věci, jako nářadí, převodovky nebo ložiska. Jedním tiskem naráz ! Například kuličkové ložisko se netiskne po jednotlivých kuličkách – tiskárna to zvládne „z jedné vody“… Modely pro tisk se buď kupují v 3D bankách na internetu, nebo se skenují z předloh. Jednodušší tvary se dají (předpokládám) nakreslit přímo v tiskovém programu. Oprava od Štěpána: „V článku jsem si všimnul chybičky, že se modely skenují nebo stahují a kupují, občas kreslí. Opak je pravdou, modeluje se cca 90%, skenování se moc nepoužívá ani v průmyslu.

No a pak jsem přišel na řadu já. Posadili mě na otáčivou židli a nasnímali laserem (nebo čím, žádný paprsek jsem neviděl). Ano, bylo to stejné jako ve filmu Tron – jenže dokonalejší. Ale naštěstí se tentokrát nasnímal jen můj vnější obraz a moje tělo i vědomí zůstalo nezměněné na židli, zlý počítač mě nevysál a nic se mi nestalo 🙂 Koukal jsem na svůj 3D obraz v počítači. Vlastní bustu zatím ale ještě nemám, protože obě tiskárny jely na 100% a na mě zatím nebyl čas. Vytisknu se pak přes noc…

Jo a co mě ještě napadlo – už je prakticky jasné, že si 3D tiskárnu poveze i posádka astronautů, kteří poletí na Mars, aby si mohli sami vyrobit jen ty náhradní díly, které jsou skutečně potřeba a

3D tisková hlava v provozu

3D tisková hlava v provozu

netahali s sebou haldu zbytečné zátěže. Super nápad ! Proč super, to zjistíte po shlédnutí filmu

Apollo 13, kde astronauti vyráběli náhradní vzduchový filtr z tvrdých desek sešitu letového plánu… K tomu mi ale vytanula na mysli myšlenka, co se stane, když se jim v půli cesty pokazí 3D tiskárna… ?

UP! mini lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>

Tancování a já

Toto je můj první PR článek 🙂 , psáno pro blog na www.seslosti.cz :

Možná čekáte že tady budu básnit o tom, jak jsem se v dětství věnoval gymnastice nebo že moje maminka byla baletka v národním divadle nebo něco podobného. Ale kdepak. Tancování na mě číhalo někde v skrytu pěkně dlouho. Trvalo mu to hodně přes čtyřicet let, než si mě konečně našlo. Kdysi na střední škole jsem sice do tanečních chodil, ale „flákal“ jsem to. Radši jsme tenkrát chodili se spolužáky do kina…

Ovlivnily mě dvě zcela nesouvisející věci. První bylo cvičení. Věnoval jsem se různým formám jógy, pilates a podobně. Jedna moje lektorka byla původní profesí baletka a také taneční pedagog a někdy si tanečními prvky cvičební hodinu obohatila. Sice mi to ze začátku vůbec nešlo, ale bavilo mě to 🙂

Druhý vliv byla – Jarmila 🙂 – z Prima Party. Když jsem s Prima Partou byl poprvé (bylo to na chatě Kurzovní v Jeseníkách) nejdřív jsem se jenom rozkoukával. Na večerní diskotéce mě Jarmila vyzvala k tanci. No a když vás vyzve sama šéfová, tak to se prostě nedá odmítnout. A tak jsem statečně „šlapal zelí“. Ale jsem také amatérský muzikant, takže cit pro rytmus mám a něco jsem přece pochytil tenkrát při cvičení ve fitku a tak jsem se rychle osmělil a začal si to užívat.

Všechno vyvrcholilo na hudebně uměleckých workshopech, kde jsem se, trochu i ze zvědavosti, kromě lekcí zpěvu a kytary přihlásil i na obor „výrazový tanec“. Chytlo mě to tak, že ihned po návratu domů jsem začal pátrat, kde bych v tom mohl dál pokračovat. Nyní třetím rokem chodím do dvou tanečních studií na „modernu“ (contemporary dance) a jazz dance a zkusil jsem si i pár lekcí swingu a dokonce i klasického baletu.

Na turistických pobytech s Prima Partou se těším na večerní diskotéky stejně jako výlety. Někdy se do tance zaberu tak, že jsem mírně upozorněn, že nejsem na parketu sám (a přiznávám, že na to občas skutečně zapomenu).

Tanec ve mně otevřel něco, o čem jsem do nedávna neměl ani tušení. Uvolnily se emoce, které byly uvnitř skryty a zatím neobjeveny. Co všechno pro mě tedy tanec znamená? Naplnění, relaxace, zábava, udržování kondice a pohyblivosti, koníček a snad i trochu umění… Protože jsem člověk renesanční a když se začnu zajímat o nějaký nový obor, snažím se jít tak hluboko, jak to jen jde. Takže jsem díky tanci získal nové přátele a setkal se s velmi zajímavými lidmi. Například s mistryní světa ve stepu, zatancoval jsem si fragmenty z muzikálu s autorkou choreografie přímo z divadla a dokonce se mihnul s taneční skupinou na televizní obrazovce…

dirty dancing oficiální taneční škola DVD lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>

Nesmysly ve sci-fi filmech

 S nástupem internetu se vlastně na televizi ani moc nedívám. Ale občas si nějaký film pustím. Mám rád (mimo jiné) sci-fi. Zkratka „science – fiction“, což česky znamená „vědecko – fantastický“. Podle termínu „vědecko-“ usuzuji, že by děj filmu měl být logický, uvěřitelný a fyzikálně vysvětlitelný a obhajitelný. Pokud to děj filmu vyžaduje, lze použít fantazii a vložit do děje nějaký dosud nevynalezený nebo neobjevený prvek.

Králem uvěřitelné klasické vesmírné sci-fi je podlě mě Vesmírná Odysea. Dnes již nežijící autor – Sir Arthur C. Clarke – byl velký vizionář a také vynálezce (připisuje se mu například vynález telekomunikační družice). Když se na film z roku 1968 podíváte dnes, připadá vám… úplně normální. Nemá žádné logické chyby a všechno funguje jak má. Vesmírná cesta ubíhá velmi pomalu. Gravitace se vytváří rotací kosmické lodi. Ve vesmíru je ticho. Rádiové vlny letí k Zemi skutečně rychlostí světla a tak trvá pár hodin než se loď se Zemí spojí… Jo, může to být ale někdy nuda, takový vesmír…

Matrix – není klasická vesmírná sci-fi s „emzáky“ (m.z. = mimozemšťané), ale má s ní mnoho společného. Ovšem koncept života v paralelní počítačové simulaci je vyloženě geniální a na pár detailů mu vlastně taky nemám co vytknout… Až na osobní kabinový výtah – typickou rekvizitu akčních filmů. Kdo z vás už jel ve výtahu, který má otevírací strop ? A když má otevírací strop, jak je ke tedy k tomu stropu upevněno nosné lano, které nese celou váhu výtahu i s cestujícími ?

Hvězdná brána byl nejprve samostatný film a poté byl natočen i seriál. K cestě vesmírem se používá brána. Dědictví po dávné zaniklé vyspělé civilizaci. Lidstvem zatím nepochopená a nevynalezená technologie, kterou se teprve učíme používat. Samotný princip funkce brány lidstvu ještě není znám, takže se tím dá okecat i absence dilatace času (která se pak v seriálu občas v rámci děje vyskytne). To je pro sci-fi také docela dobrý koncept. Ovšem trochu mě dráždí zbraně Goualdů, kteřé mají údajně vyspělejší technologii než my. Zejména zcela nepraktická tyčová zbraň, která má velmi záhadnou vlastnost – a to tu, že je extrémně nepřesná při střelbě po pozemšťanech… Podobně fungují zbraně padouchů v akčních filmech. A Goualdi jsou taky padouši. A jak to, že vyspělejší civilizace neovládá technologii dálkově naváděných zbraní (radarem nebo teplem naváděné rakety…), takže dokážou střílet jen na přímou viditelnost ??? To se týká i mnoha dalších filmů tohoto žánru.

Film Serenity, kterému předcházel seriál Firefly, který snad ani v Česku oficiálně nebyl uveden. Naprosto skvěle vystižené charaktery jednotlivých postav členů posádky, výborně. Zamilujete si je. Sci-fi western, taky dobré, je to originální a akční… Jenže… cesta z jedné strany Galaxie na druhou trvá asi jako cesta tramvají z jednoho konce města na druhý. A teorii relativity budeme prostě ignorovat. Čas plyne všude a vždy stejně, bez ohledu na rychlost pohybu kosmické lodi. Žádný paradox dvojčat…

Den nezávislosti. No… už víme že mimozemšťané používají počítače Apple, operační systém OS X a síťový přenosový protokol TCP/IP. Stejně jako část obyvatel Země. To je ale náhoda ! Takže vytvořit a nahrát jim virus do řídícího systému, který se ani nikdo neobtěžoval předem analyzovat, je otázkou prár minut pro geniálního programátora. Valstně proč ne. Vždyť pilota práškovacího letadla přeškolíte na nadzvukovou stíhačku, včetně obsluhy zbraňových systémů, taky během půl hodiny…

Bitevní loď – tak to je vyloženě lahůdka pro člena Saturninovy Společnosti pro odhalování nesmyslů v románech (zde ve filmech). Parní lokomotiva, aby mohla vyjet ráno na trať, se musela zatopit nejméně večer před výjezdem. A to byl kotel udržovaný a procházel pravidelnými prohlídkami. Bitevní loď Missouri měla však kotle velmi zvláštní. I když byly několikanásobně větší než kotel parní lokomotivy a i když byly odstaveny bez údržby deset let, loď je připravena k vyplutí za pár minut… Vyhození kotvy má za následek přibití křižníku ke dnu moře a k otočení mnohasettunového kolosu kolem osy… Když do podzemního kabelu pustíte proud, začnou kolem něj hořet stromy… elektromagnetické vlny jsou vidět jako jasný svítící paprsek… který se pohybuje asi tak rychle, jako vrtulové letadlo…

Jo, asi si říkáte že jsem hnidopich. Asi jsem. Jenže ze sebe nerad nechám dělat vola. A vám ty nesmysly nevadí ?

Sci-fi kolekce 3 DVD lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>

Beskyde, Beskyde (2)

(Pokračování prvního dílu) Ve středu ráno ještě pořád cedilo. Četl jsem spal… a o půl druhé odpoledne přestalo pršet. Rychle jsem se sbalil a vyrazil alespoň na půldenní výlet. Po zelené směr Babská. Po předchozím dešti rostou houby jako houby po dešti… Hřiby smrkové a suchohřiby. Paráda ! Ale co s tím – na hotelu ?… Tak je akorát vyfotím a jdu dál. Bohužel tato oblast obdržela peníze od Ministerstva pro místí rozvoj, což se projevilo asi pěti různými druhy značení, z nichž ani jedno nedává smysl, ale zato to stálo hodně peněz (nalakované trámy s betonovým základem s popisy pod plexisklem…). To mě vyšachovalo tak, že jsem skončil na neznačené lesní cestě (naštěstí, jinak bych musel jít po silnici – a jak tak po návratu domů koukám do mapy, šel jsem vlastně dobře…). Přesně podle předběžného plánu se ocitám na modré značce a stoupám směrem k osadě Jestřabí. S místním valašským obyvatelem si svorně zanadáváme na počasí a po mé poznámce, že aspoň rostou houby, jsem byl upozorněn, že jsou stejně všechny červavé… Vyšplhal jsem na rozhlednu Miloňová a v tu chvíli začalo mezi mraky konečně vykukovat slunko. Vrátil jsem se zpátky na modrou a za veselého burácení dvou motorkářů v zákazu vjezdu motorových vozidel vycházím u chaty Třeštík a končím výlet na Sůkenické. Večer následovala poslední diskotéka tohoto pobytu, neb DJ měl jiné povinnosti a nemohl s námi zůstat až do konce.

Beskydské výhledy

Beskydské výhledy

Ve čtvrtek bylo konečně hezky. Vyrazili jsme autobusem do Prostřední Bečvy a tady přestoupili na další spoj směr Pustevny. Tedy kromě mě. Když jsem viděl ten dav na zastávce, připadalo mi příjemnější vyběhnout si těch 8 km do kopce pěšky… Vyjdu takhle u sochy Radegasta a koho tam nepotkám – naši skupinu. Jsem tedy stejně rychlý jako autobus… Mám opět separatistické tendence a tak se odděluji a pokračuji z Pusteven (v té vyhořelé chatě jsme kdysi hráli s Opůlpáté Blues…) na Tanečnici a čertovským stoupáním na Čertův mlýn. Dále pak Bukovina – Bařiny -Martiňák (restauraci vynechávám, později se dovídám, že stejně nebyla nic moc). Dál to vypadá jednoduše – po červené na kótu Kladnatá. Červená značka ovšem řídne a pak se mi někde v oblasti Zadní Mečové do cesty postavil mohutný polom, kde byly přeházené desítky smrků jeden přes druhý. Potkal jsem tu nějakého lesního technika s geodetickou mapou, který mi potvrdil, že jdu sice správně, ale že si teda užiju.. Nakonec jsem polom obešel shora, brodíce se hustým borůvčím. Popadané stromy mě provázely až k rozcestníku „Hlavatá“, ale tak silný polom jako ten první už jsem nezaznamenal. A všude houby… Posledních 2,5 km po žluté na Třeštík a do našeho hotelu se mi už vážně nechtělo. Ale co se dá dělat. Celkem jsem si pak naměřil 28,5 km, pěkná túra… A večer ještě hraní na kytaru 🙂

Rostou

Rostou

V pátek bylo naštěstí taky pěkně. Vyrazili jsme přímo od chaty po červené na západ směr Vysoká. Pod Kotlovou jsme se občerstvili u bače frgály, kávou, pivem a limonádou a dále šli až po rozcestník „Soláň – hřeben“. Všude po cestě výhledy, les, houby… Původní plán byl vydat se do údolí na autobus do Horní nebo Prostřední Bečvy, většina ale statečně následovala mého příkladu a vrátila se stejnou cestlou zpět. Pěkná túra, asi 25 km.

Večer pak následovalo symbolické rozloučení v motorestu na Bumbálce – za zvuků kytary a při vůni „tatranského čaje“…

V sobotu odjezd za nezbytného chaosu při odjezdu autobusu z Bumbálky. U čekárny tam nikdy nečekejte, tam autobus nezastavuje ! Do soboty jsem měl podle mých pozorování za to, že parkoviště na slovenské straně slouží k výstupu cestujících a k otočení autobusu a nastupuje se u motorestu na české straně hranice. Naštěstí na moje mávnutí řidič zareagoval a k mému údivu o této praxi svých kolegů ještě neslyšel. Měl jsem prý nastoupit na tom slovenském parkovišti, když už tam stál… Ale alespoň byl slušný a ne nevrlý jako někteří další místní řidiči. Z Frenštátu pod Radhoštěm jsem se pak přes Ostravu dokodrcal do Brna. Ten jízdní řád na internetu už taky není co býval (přesně od té doby co funguje pod hlavičkou iDnes). Mám dojem, že optimální spoj vám úmyslně nenalezne a schválně vás honí po všech čertech, abyste utratili co nejvíce peněz a cestu si řádně užili (=jeli co nejdéle…).

Vybavení pro turistiku 🙂

Moravskoslezské Beskydy lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>

Beskyde, Beskyde (1)

Tak jsem se vrátil z dovolené s mou oblíbenou cestovní kanceláří Primaparta. Týden převážně turistický jsme prožili v chatě Sůkenická nedaleko česko-slovenského hraničního přechodu Bumbálka. Doprava je sem poměrně komplikovaná (pokud nejedete autem) a odhadnout jak se jmenuje zastávka autobusu a jestli autobus zastaví u označníku zastávky (pokud ovšem u čekárny nějaký je) a nebo někde jinde, to je opravdu kumšt a místní zvyklosti musíte nejprve vypozorovat. Po třetí žádosti mi řidič skutečně dveře k výstupu otevřel a já se

Celnica a Třeštík

Celnica a Třeštík

vydal po sjezdovce od chaty „Celnica“ pěšky do kopce s kytarou na zádech a s báglem v ruce (tréning fyzičky neuškodí…). Je polojasno a v dálce se tyčí chata na Lysé hoře… Ubytování standardní, ovšem koule na dveřních zámcích pokojů zvenku jsou poněkud nepraktické, obzvlášť když máte od pokoje jen jeden klíč. Když si odskočíte a spolunocležník například usne, dovnitř se nedostanete… Kuchyně na Sůkenické je ovšem vynikající a vřele doporučuji !

Hned první večer po přivítání a organizačních záležitostech rozjíždí Jarda diskotéku převážně ve stylu 80. let. Já si samozřejmě neodpustím přimíchat do tradičního „šlapání zelí“ sem tam nějakou menší kreaci z contemporary, jazzu nebo baletu… Polku a valčík ovšem přenechám raději jiným.

V neděli se ráno vydáváme na výlet. Je zataženo, snad to vydrží… Od Bumbálky pokračujeme po žluté směr Mezivodí. U rozcestníku Salajka se spustil slejvák. Prokličkovali jsme mezi kapkami do Mezivodí a dále po blátě za stálého deště doklouzali zpět po zelené směr Třeštík a Sůkenická. Začátek týdne se tedy moc nevydařil… 🙁

Večer proběhla druhá diskotéka.

V pondělí ráno jako by si svatý Petr přehodil s někým směnu. Obloha vymetená a svítilo sluníčko. Opět vyrážíme směr Bumbálka, tentokrát ale pokračujeme po hřebenu po červené značce směr Masarykova chata – Kmínek – Bobek. Já se ještě s jedním kolegou trhám a pokračujeme až na konečnou. Vlastně na Konečnou, ono se to tam tak skutečně jmenuje. Jirka se odtud vrací autobusem, já si ovšem užívám hezkého dne a pokračuji po modré do

Konečná

Konečná

údolí Černé. No a pak jdu údolím Černé (Ostravice) po zelené do Bílé… V Bílé matně tuším zbytky zaniklé železnice a fotím domělé bývalé drážní budovy (moje doměnky byly většinou správné, jak jsem si později ověřil). Z Bílé se pak vracíme autobusem zpět. Před večeří si ještě vyběhneme na blízkou rozhlednu Čarták (klíče k zapůjčení na baru chaty Sůkenická).

V úterý ráno… chlejstalo tak, že se to ani nedá popsat. Celý den 🙁 Tak jsem si četl. A spal… Večer pak následovalo moje kytarově zpěvné vystoupení. (Pokračování)

Vyhlídkový let Beskydy 40 minut pro 1 osobu lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>


Vybavení pro turistiku

Z Mohelna do Mohelna

Občas se „utrhnu“ a udělám si sólo výlet. Tuhle trasu jsem plánoval už nejmíň tři roky a usoudil jsem, že právě dozrál čas k její realizaci. O víkendech do Mohelna (kraj Vysočina, okres Třebíč) jedou pouze tři autobusy za den. Takže jsem jel tím ranním (přestup z vlaku v Zastávce u Brna). Na rozdíl od předpovědi „polojasno“ bylo totálně zataženo a trochu poprchávalo. Naštěstí po příjezdu do cíle přestalo. Po zběžné prohlídce městečka jsem se vydal nejkratší cestou k rozhledně Babylon, hadcovou step si nechám až na zpáteční cestu.

Na to že je srpen by mohlo být i tepleji. Poté co jsem zašel do lesa, vítr se trochu utišil. Sem tam vykoukne i sluníčko (polojasno to ale rozhodně není). Občas si zobnu ostružin. Na rozdíl od nejbližšího okolí Brna tady skoro nerostou houby. A přitom je to takový krásný dubově borový les. Cesta utíká rychle, jde se téměř po rovině. Až před rozhlednou je mírné stoupání. Po vyhlídce z rozhledny a jejím vyfotografování pokračuji na sever, ale pár set metrů po přetnutí silnice zatáčím doleva na neznačenou cestu směrem na červenou značku ke Kramolínu. Na téhle cestě jsem objevil krásnou oranžovou houbu, asi nějaký druh choroše.

Do Mohelna jede autobus alespoň třikrát denně, do Kramolína o víkendu nejede nic. Jenom loď. A tou se dostanete například do Hartvíkovic, kam nejezdí taky nic… Pokračuji po silnici na hráz. Pokud nejsem mezi stromy, stále je vidět osm chladících věží jaderné elektrárny Dukovany. Pod hrází Dalešické přehrady je další gigant – skoro půlgigawattová vodní elektrárna.

Za hrází Dalešické přehrady málem minu na červené značce odbočku na lesní silnici podél jižního břehu Mohelenské přehrady. Po asfaltě je to teď docela otrava. Ani ten les tady není moc pohledný. Okolí cesty alespoň trochu rozveselují kvetoucí bramboříky. Za necelou hodinku přicházím na rozcestník se zelenou a mířím lesní cestou směrem ke zřícenině Rabštejn. Na to, že hrad zpustl už ve čtrnáctém století, tak ta jedna zeď co tam zůstala je vlastně zázrak. Na stromech kolem trosek hradu mě zaujaly zbytky zaniklé žluté značky. A podle všeho jednou zrušené, poté přeznačené jinou cestou a pak opět zrušené. Matně si vzpomínám, že v době stavby obou přehrad jsme tu s klubem turistů šli (já jako dítě školou povinné, doba výstavby přehrad tomu odpovídá), nebo spíš packali přes pokácené stromy, které musely ustoupit stavbě přehrady. Možná to bylo právě po téhle žluté.

Z Rabštejna už pokračuje společně se zelenou pěkná lesní cesta, která pak pod dráty vysokého napětí, co vedou z poslední elektrárny v kaskádě, pokračuje mírně krkolomným klesáním a po překonání potoka opět stoupáním k široké lesní cestě. V tom klesání jsem našel okousaného kozáka, tak jsem ho tam nechal. Co s jednou houbou ? Za hrází v.e. Mohelno jsem úspěšně zabloudil, když se mi ztratila červená značka. Tak jsem pokračoval po úzké silnici – cyklostezce – několika serpentinami směrem k papírně – rozcestí.

A tím jsem se ocitl na naučné stezce „Mohelenská hadcová step“. Na to, že je tu přírodní rezervace, se někteří návštěvníci chovali poněkud hlučně… Tak jsem přidal do kroku a podél břehu řeky Jihlavy jsem došel k Mohelskému mlýnu. Po naučné stezce jsem vystoupal k vyhlídce. Tady jsem si připravil foťák, protože v dálce podezřele skotačilo nejméně pět dravců. Pořídil jsem pár záběrů, doma jsem ale zjistil, že to byly jen poštolky. Měl jsem dojem, že by to mohlo být něco „lepšího“, třeba ostříž nebo sokol… Jinak mě na hadcové stepi nic moc nezaujalo, možná tady toho víc kvete na jaře. Škoda že jsem neviděl například dudka chocholatého, který tu údajně žije.

Další dvě hodiny jsem proflákal couráním po naučné stezce a po Mohelně, než jsem se dočkal toho posledního ze všech tří autobusů.

P.S. ta červená značka pod Mohelenskou přehradou je tak málo využívaná, že si několik let nikdo nevšiml hned tří chyb ve vedení značky na mapy.cz. Nahlášeno, bude opraveno 🙂

Aku Conero GTX lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>


Sportovní, turistické a jiné vybavení…

Asi jsem se stal součástí brněnské kulturní historie…

A to moc nepřeháním. V pátek 8.8.2014 proběhl v Brně na Kapucínském náměstí první ročník akce s názvem „Jam Fest Brno„. Vždycky když jsem na plakátech viděl napsáno „jam“, tak to znamenalo akorát to, že v jeden večer hrají dvě a nebo více kapel. Jenže slovo „jam“ nebo „jamovat“ odjakživa znamenalo: „kdo umí a chce, přijde a hraje, třeba z publika“. A přesně takto pojali organizátoři tento večer, za což jim patří veliký dík. Protože to chce i kus odvahy a od muzikantů také hodně sebekázně, aby při exhibici svojí hry nezapomněli i na ostatní…

První půlka večera začala s celkem pochopitelným zpožděním, protože detaily, zejména co se týče technického vybavení na pódiu, se dolaďovaly až na místě dodatečně. Mezitím již preludoval nevidomý pianista (jeho prsty velmi nápadně připomínaly prsty Mariana Vargy…) a přidala se i bubenice (s jejím tátou jsem hrával v Opůlpáté blues). Objevilo se i několik známých z Rockových kurzů, bubeník z uBer (kdysi Mgr. Kelley) a když se podařilo zprovoznit baskytarový aparát, dorazila i kamarádka Jana… K fungující rytmice a k piánu se přidal i flétnista a první improvizace začaly. Nesly se především v duchu latinskoamerických rytmů. K tomu se harmonika moc nehodí a ani by s melodickými postupy v tomto žánru neladila. Za potlesku pro flétnistu přišel další muzikant, tentokrát s elektrifikovaným ukulele, které znělo velmi zajímavě. K rytmice se přidávají dva pouliční hráči na djembe, sedají před pódium a šéf akce jim nastavuje mikrofon blíže k nástrojům. Opět se přidává i flétna a diváci (nemám odhad na počty, snad 150-200 ?) se začínají vlnit v rytmu a dostávají se stejně jako muzikanti do transu. Kapela mění rytmus a muzikálová melodie (asi z Vlasů, kdybych si já tak pamatoval názvy skladeb….) vylákala na pódium i Lucku – zpěvačku, kterou znám z workshopů. Za ovací publika končí první půlka večera a organizátor se ujímá mikrofonu.

Přestavuje se aparatura a přicházejí kytaristé. Rytmus i tónina mi začínají být povědomé. Není to sice blues, ale s harmonikou se to „nebije“. Nastupuji na pódium a při prvním fouknutí mě napadá první melodický riff, který po pauzách několikrát zopakuji a moduluji do vyšší polohy. V pauzách do rytmu přidávám i lehké taneční kreace a myslím že jsme s diváky na jedné vlně… Jsem v transu. Ale také je potřeba dát prostor ostatním. Takže po sóle na piáno a na kytaru přidám ještě „rozlučkový“ riff, s úklonou a za potlesku odcházím z pódia. Přichází i flétnista, který vtipně v té mnou načaté melodické linii pokračuje. Odcházím zpět k Janě. Diváci na mě koukají a uznale pokyvují hlavami (díky). Z dalších zajímavých nástrojů zazněl asi hlasový syntezátor (?) a pak přišla i zpěvačka – učitelka zpěvu. Jak nám prozradila i onen hlavní organizátor je jejím žákem. S Janou jsme to nevydrželi a na „parketě“ který sestával z mohutných kočičích hlav, jsme rozjeli taneční jam. Přidalo se k nám asi sedm dalších děvčat, ta první z nich bezpochyby načichlá swingem a lindy hop. Za závěrečných tónů Skyfall od Adele (to si náhodou pamatuji, protože na tu jsme předloni půl roku nacvičovali taneční vystoupení v Centru Tance) pomalu večer končí a organizátoři nás zvou na afterparty do blízkého rockového klubu Brooklyn. Neskrývali svoje nadšení z vydařené akce a (nejen) já se těším na druhý ročník. Doufám že budu v tou dobou Brně.

Do Brooklynu už se nám moc nechtělo a tak jsme s Janou odjeli na Brněnskou přehradu, že tam hraje nějaký její známý v country kapele…. nóóó a že by se chtěla taky koupat. Dvě zastávky před Přístavištěm se citelně ochladilo 🙂 (je půl jedenácté večer). Z koupání nebude nic. Countrysté hráli pěkně, schopní muzikanti… ale ten repertoár. Opravdu jsem v stoje usínal. Po tom nářezu a emocích co jsme zažili před pár hodinami takové uspávání hadů… slaďoučké, pomaloučké… ee, nic pro mě. No a tak jsme se vydali domů a pochvalovali si, jaký to byl krásný, zážitky nabitý večer.

Lee Oskar 1910 Lee Oskar různá ladění lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>

Jazz dance

jazz dance 1Tedy jazzový tanec se vyvinul z mnoha různých vlivů a směrů. Prapůvod má někdy v přelomu 19. a 20. století v afroamerické komunitě otroků (New Orleans). Jak název napovídá, tancoval se na tehdejší jazzovou hudbu a od třicátých let 20. století se začal prosazovat jako výrazový prostředek v divadlech,

zejména v kabaertu a v muzikálu, především v USA (divadlo Broadway, New York), zatímco v Evropě se v té době vyvíjel moderní tanec. Jazz dance se rozšířil do Evropy až v 50. letech 20. století díky vlivu americké kultury po Druhé světové válce. Hlavním vlivem zde bylo pravděpodobně uvedení muzikálu West Side Story. K původním afroamerickým variacím (jazzový krok, vlny, izolace pohybů částí těla…) se poté připojily i prvky z klasického baletu (piruety, chainé, passé, skoky…), stepu a společné prvky lze nalézt i ve swingu (kick-ball-change, slide…) a převážně vtéto spojené formě známe jazz dance dnes. V současnosti je ovyklé že se jazz tancuje i na ne-jazzovou hudbu jako například pop nebo rock (viz např. film Center Stage –  Tanec s vášní).

jazz2Spojením jazz dance a moderny který se tancuje na pomalou, romantickou hubu vznikl styl „lyrical jazz“ nebo dynamičtější „contemporary jazz“ (představitelka tohoto stylu v ČR je např. Leona „Qaša“ Kvasnicová).

Základy jazz dance položil Jack Cole, významný popularizátor a moderní divadelní a filmový choreograf druhé poloviny 20. století byl zejména Bob Fosse.

V Brně chodím na jazz dance do tanečního studia No Feet (vyučuje se tu i step a street…), dalším studiem, které se jazzu věnuje je Centrum Tance.

Ondřej Havelka – Platinum Collection CD lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>

Houby

Začátkem jara to letos na houby vůbec nevypadalo. Bylo neobvyklé sucho. Zima bez sněhu a jaro bez deště. Ještě v neděli na Vysočině to vypadalo beznadějně. Ale donesla se mi nějaká šuškanda, že v těsném okolí Brna rostou. Tak jsem se ve středu po práci vydal do Ivanovic busem MHD č. 41 a zamířil nejkratší cestou do lesa. Po třičtvrtě hodině jsem s myšlenkou „co s tím budu dělat ?“ vyhlásil „stop stav“. Plná taška převážně hřibů podmásníků. Další už jsem v lese nechal, nebylo je kam dávat. A k tomu čtyři dubáky, pár holubinek a růžovek… Na Facebooku mi sem tam někdo dá jeden nebo dva „lajky“ na moje umělecké nebo sportovní aktivity, ale fotka s těmi houbami je u mých přátel bezkonkurenčně nejoblíbenější. Tak ji sem dám taky, třeba mi to taky přitáhne čtenáře na blog…

houby

houby

Kapesní atlas hub lze pořídit v e-shopech za cenu od (Zdroj: Heureka.cz)
Porovnat ceny >>