Ano je to tak. A vlastně pořád nevycházím z údivu. Jo, mám dvě maturity elektro, řidičák na náklaďák, radioamatérskou koncesi, průkaz vedoucího souboru lidových hudebníků a licenci cvičitele body&mind. Takže naprosto běžné předpoklady pro… divadlo 😀 Protože jsem letos poprvé po pěti letech vynechal Rockové Kurzy a taky proto, že s překvapením zjišťuji, že se snažím nacpat na „prkna, která znamenají svět“ (zatím jsem zkusil dva konkurzy v MdB), přihlásil jsem se na ProArt Festival, obor herectví. Ať taky trochu tuším, vo čem jakože to divadlo vlastně je. S naprosto skvělou a neskutečně trpělivou (a vlastně i trpící – zasvěcení vědí proč to píšu) lektorkou – herečkou Kamilou Valůškovou. Za šest dní, nebo spíš za míň, protože se muselo dělat hodně škrtů a změn ve scénáři, jsme ještě se dvěma mladými děvčaty a jednou zkušenější paní, nastudovali několik obrazů ze hry „Sen noci svatojánské“. Občas jsem se musel hlídat, abych nedopadl jako Karel Infeld Prácheňský a nevžil se do role až příliš. Půl hodiny před představením jsme se bavili s Kamilou u kafe a když jsem jí nevzrušeně oznámil, že jsem nikdy předtím divadlo nehrál, zatvářila se jako pětileté dítě, kterému vzali jeho nejmilejší hračku. Její oči říkaly: „Já blbec se dřu pět let na DAMU a tady ten úředník nikdy nehrál a dá na první dobrou takovouhle kládu!“… 😀 No trošku jsem si zapřeháněl… ale moc zase ne.

No, prostě… když jsem se do role krejčího Klubka položil a diváci se smáli (tam kde se měli smát) – na Shakespeara! Wow… nirvána je slabé slovo. Jsem chycen, jsem uchvácen… jo, divadlo.

Snad bude fungovat tenhle odkaz na fotky na Facebooku.